Tento text vznikl jako součást projektu Sýkorka spojuje, což je projekt Lesní školy Sýkorka, který si vzal cíl spojovat a inspirovat obyvatele Zlína na společných akcích, které jsou pořádány v zázemí školy na Mladcové. První taková akce proběhla 4.4.2023 a hostem byl Tomáš Hajzler, který se profesně věnuje tématu práce a budoucnosti podnikání. Tématem jeho přednášky byl Dobrý život – Jak v konzumní společnosti žít ne-konzumní, dobrý život.
„Ondro to je skvělý, takových aut jsem snad ještě neviděl!“ Tomáš vytáhl mobil a začal si natáčet kolonu aut, která se vinula dolů po ulici nám. T. G. Masaryka směrem k hlavní silnici. Pravda, bylo sice něco po 16.hodině a ve Zlíně právě vrcholila obvyklá odpolední zácpa, ale i na poměry Krajského města se nejednalo o běžný stav. Viníkem byla objížďka a shluk mnoha vozidel na jedno místo. Nabral jsem Tomáše v místním Bezobaláči, nezbytnou koloběžku jsme hodili do kufru auta a spěchali směr Zlín – Mladcová, kde měla v prostorách Lesní školy Sýkorka proběhnout přednáška o Dobrém životě. Tomáš přicestoval z Prahy po několika letech opět do Zlína, aby si popovídal s místními o současném světě.
Cestu jsme nakonec stihli s malým předstihem. V zázemí školy Sýkorka právě probíhala příprava na přednášku, chystaly se židle, občerstvení a program pro děti, za chvíli mělo vše vypuknout. Asi čtvrt hodiny po 17. hodině byla hlavní učebna školy naplněna návštěvníky akce téměř k prasknutí.
Tomáš otevřel přednášku tématem o strukturách moci a výrobě souhlasu. Mluvil o tom, jak je pro vládnoucí elity jednoduché proměnit lidi v soupeřící davy. Nejde přitom o žádnou novou věc, toto probíhalo mnohokrát v minulosti a opět se potvrzuje pravidlo, že ten, kdo chce pochopit současnost, musí nejdříve poznat minulost. Co je oproti minulosti ale jiné, je fakt, že nástroje propagandy nikdy nebyly výkonnější, než jsou dnes. Aktuální doba je plná informací, ale naprosto protichůdných. Proti lidem pak útočí sofistikované systémy naprogramované za jediným účelem, donutit lidi k určitému druhu chování, jednání a v podstatě podvolení se nově nastavenému paradigmatu. Pokud se my lidé něčeho bojíme, máme pak větší snahu podlehnout tlaku a ustoupit ze svých svobod a práv.
Pochybovat a klást si otázky je podle Tomáše začátek. Rozdělení lidí z homogenních skupin má pak jednoznačný cíl, protože když držíme spolu, tak jsme silnější. Jako příklad uvádí Tomáš známou bajku o čtyřech volech a lvovi. V ní se praví příběh o tom, jak lev obchází pravidelně pastvinu a snaží se voly ulovit. Ti se ale pokaždé spojí tak, že lev narazí na jejich rohy a není schopen je porazit. Jednoho dne se ale stane, že se volové rozhádají, kdo se kde bude pást, přesunou se každý do svého rohu a lev je pak každého postupně uloví a sežere. Tak jako volové se pak chováme i my lidé, když se necháme propagandou rozhádat a zahnat do rohu.
Důležitým aspektem ovládání lidí a posilování moci je po staletí prověřená strategie – rozděl a panuj. Tedy mocenský mód – udržení lidí v poslušnosti a omezování jejich myšlení. Vysvětlením této strategie je připomenutí, odkud lidé vzešli. Druh Homo Sapiens, jako méně významný člen tehdejší potravinové pyramidy, se mezi elitu vyšvihl zhruba až před 70 000 lety. Do té doby se lidé živili jako lovci a sběrači a byli sami spíše loveni, než aby byli obávanými zabijáky. To se změnilo až díky síle příběhů, resp. schopnosti příběhy vyprávět, věřit jim a díky tomu se spojovat s ostatními lidmi, kteří se do té doby vůbec neznali.
Tím se opět vracíme na začátek. Protože takto se dá vlastně pojmenovat PR, neboli public relations. Čili propaganda. Propaganda se v mírových dobách pak liší od propagandy v době války. Ta je mnohonásobně intenzivnější a příběhy jsou mnohem vylhanější. S těmito narativy se pak potkáváme dnes a denně. Vždy je proti sobě postaveno dobro a zlo a příběhy je vysvětleno, kam je potřeba obrátit svoji pozornost a podporu.
Po vymezení vnímání současného světa, přišel čas ukázat, jak Tomáš vnímá podstatu dobrého, v jeho pojetí aristotelovsky dobrého způsobu života. Tedy ne-konzumního, v době nejvyššího konzumu. I když žijeme v době bezpečí, kdy s sebou v autech nemusíme vozit zbraně, nebo se obávat vyjít ven do přírody, přesto méně a méně lidí hodnotí svůj život jako kvalitní. Míra lidé na antidepresivech, pocity osamění a odcizení, jsou přímým důsledkem konzumní společnosti. Ta je založena na hédonistickém pojetí užívání si života, bez ohledu na jakoukoliv odpovědnost. Je pak nutné rozlišovat radost ze života a prožívání radovánek.
Důležitým sdělením je, zda je vůbec možné v současném konzumním životě žít i jiný život – ne-konzumní? Základem lidského života je dětství, v kontextu jeho dospívání pak výchova a samozřejmě vzdělání. Pokud jsou děti vzdělávány standardním školským systémem, vyrostou z nich standardní lidé. Současné školství není zaměřeno na výchově jednotlivých individualit, ale mas, které snadno zapadnou do systému. Proto je důležitá existence alternativních škol, které jsou primárně zaměřené na jiné aspekty vzdělávání, než je učení se nazpaměť letopočtům a slepá důvěra v autoritu v podobě učitele.
Smyslem (aristotelovsky) dobrého života je tvoření a smysl. A mít okolo sebe blízké lidi, na kterých lidem záleží. Velká část populace netěší práce, kterou dělá. Do zaměstnání dojíždí proto, aby vydělali peníze, které pak utrácí ve svém volnu. Většinu produktivního života tedy pracujeme pouze proto, abychom si pak krátký časový úsek kompenzovali dlouhodobou nespokojenost.
Ideálním stavem je dělat to, co mně baví, naplňuje, při této činnosti se dostávám do flow a nevnímám čas okolo sebe. Zároveň jsem tím někomu prospěšný, někomu tím pomáhám, díky mojí činnosti se ostatní cítí lépe. A nakonec to musí fungovat i ekonomicky, tedy mě to musí uživit. A uživit vždycky neznamená mít jen z této činnosti přímo peníze. Mohu dělat něco proti – službou. Pokud bychom tento systém naplňující činnosti chtěli dotvořit do ideálního vzorce, žijeme pak ve společné, otevřené komunitě, kde se o děti stará více dospělých a ne jenom jedna strhaná matka, která čeká na partnera, který dojíždí do práce/z práce dvě hodiny denně a vrací se psychicky vyčerpaný do městského satelitu, kde se nežije život, ale pouze přežívá. Lidé se ráno rozjedou za prací, která je nebaví, aby cestou zpět nakoupili v supermarketech, večer se vrátili tam, kde žijí, tam, kde ani neznají svoje sousedy. Tomáš vnímá jako důležité, aby si lide mohli z místa bydliště dojít nakoupit pěšky k místním výrobcům, dítě bezpečně dovedli do prostor, kde je vzděláváno, a potkávali se sousedy, se kterými si mohou navzájem pomoci, když je potřeba.
Následovala debata, kde se hovořilo o tom, co má člověk udělat proto, aby mohl začít žít dobrý život. Odpověď, jak už to tak bývá, nemá univerzální platnost. Každý se v současné době nachází v jiné životní situaci, má jiné nastavení chápání světa. Je dobré nesledovat média, která ovlivňují myšlení lidí a pokud možno se vyhnout všem sociálním sítím. Sledovat autory, kterým věřím a ty do detailu studovat. Postupně objevovat svůj smysl života. Cesta to není jednoduchá, půjdete po ní celý svůj život. Ale odpověď by měl najít každý ve svém srdci, jak večerní setkání uzavřel Tomáš.
Ondřej Kučera