Listopad na Předškole byl… no, asi nejvíc blátivý, nezvykle barevný, na což na konci podzimu nejsme moc zvyklí, no a taky plný kaluží a ještě pořád dost teplý, zimních bund nebylo skoro ještě třeba 🙂
5.11. BLÁTO, BLÁTO, SAMÉ BLÁTO – JUCH!
První listopadové úterý nás přivítalo deštěm – hned po cestě autobusem začalo sem tam mrholit a v průběhu dne už to bylo i na pláštěnku. Ale nepředbíhat, napřed bylo docela příjemně, přivítali jsme se tentokrát v lesíku pod jurtou a po krátkém zkoumání okolí, někteří se dali i na vyřezávání klacíků, jsme se vydali do smrkového lesa na svačinku. Po ní bylo potřeba se trochu zahřát – tedy jsme si zahráli honičku Na mrazíka. Pak už nás naše kroky vedly přes louku ke kalužím, kde děti testovaly, jak dobře která kůra plní funkci lodičky a brzy byla kaluž plná kůrových ostrůvků. To bylo naše první setkání s pořádným blátem, které nás ten den už neopustilo. Po cestě ke křížku nás potkal blátivý potůček, který protkal celou cestu do kopce a my se jen s velmi pomalým tempem blížili k našemu suchému cílu – chatě na Zikmundově. Za křížkem se ale rozjely pořádné blátivé orgie – jak naší trasou jezdí docela často lesníci ve velkých autech, tak proměňují jinak malebnou lesní cestu v úplný tankodrom. To je pa taková cesta ráj dětí v bláťácích a gumácích, ale noční můra dospělých průvodců, kteří už vidí v barvách výrazy řidiče linkového autobusu, který nás odpoledne vozí zpět do Zlína. Po cestě ještě tedy bylo nutno trochu očistit ty největší nánosy bláta a pak v teple chaty ještě mokrým hadrem doladit nový hnědý outfit, se kterým jsme se pak odpoledne vraceli vstříc svým rodinám a domovům.
7. 11. DEN S TINKOU A ALEŠEM
Dnes ráno, jen co se ozval výstřel z Aurory, vyrazili jsme, se zcela nově a výjimečně sestaveným týmem průvodců, Tinka a Aleš, do mlhy podzimních sýkorčích lesů. Cíl stejný, cesta známá a přece pokaždé jiná. Při Tinčině tempu, zdálo se mi(Alešovi), že na Zikmundově budeme ještě před svačinkou, naštěstí máme několik dětí, které zásadně jezdí jen na jedničku. Kaluží od úterka ubylo, louka byla strojově posečená, a tak jsme ze začátku nebyli ani tak mokří a špinaví. I rybník ” Na kopečcích” byl vyschlý, a tak měli naši bahňáci a rybáři smůlu. Svačinka se zde přesto protáhla a objev pokáceného a na dlouhé klády rozřezaného stromu nám poskytl dobrodružný přechod. Hned na to děti objevily Království mechů, kde se tak dobře pojídají “melouny”. A kluci, lační po dobrodružství, vyrazili ze svahu mezi nízkými smrčky prorostlými ostružiním do bludiště. Přidal jsem se s děvčaty a za chvíli jsme všichni byli mokří a špinaví jako obvykle. Ale ten pocit, u holek – čím dokázaly projít, u kluků – co objevili. Pak ještě na známou skluzavku a na chatě bude co převlékat, sušit a čistit, aby nám řidič autobusu alespoň přibrzdil. Nakonec bahňáci našli i své kaluže, houbaři pár odolnějších hříbků, u našich domečků jsme dostavěli jeden nový, parádně vysoký a pak už hurá na oběd, na pohádku… a díky Tinčinému kouzlu zbyl čas i na malé tvoření a představení. Doporučení ostatním průvodcům: pokud nechcete dobíhat autobus, berte si sebou Tinku a ne Aleše. 🙂
14. 11. DOBRODRUŽNOU CESTOU KE STUDÁNCE
Ráno jsme se jako první vydali kolem lávové řeky, posvačili si na mýtince a brzy se vydali na kopečky. Tam se zase trochu balancovalo na pokácených kmenech stromů, přeskakovalo, vyrovnávalo těžiště, zkoušely holubičky a jako druhou činnost si děti vybrali šplhání po mladém boučku. Po cestě na Rablinu jsme brzy zahnuli “srnčí” stezkou do vysoké trávy a prošli překrásným dubovým hájem, kde jsme si udělali i krátké zastavení. Srnčí stezkou jsme pak přes opravdovou lesní školku dostali až ke studánce v Pekelci, kde na nás čekalo občerstvení tímto lahodným pramenem. A pak jsme se stali těmi pravými objeviteli, s houževnatostí, a mnozí i s velkou dávkou sebezapření, jsme trpělivě prolezli obtížnou trasou přes vysokou trávu kombinovanou s ostružiním a zbytky kopřiv… To byla teprve výzva a nakonec jsme to všichni zvládli, i Hyneček s Jonáškem, kteří celou cestu nesli hodně velkou kládu, kterou nutně potřebovali na vylepšení domečku u Zikmundova 🙂 A na Zikmundově po obědě jsme se vrhli na válení těsta a vykrajování trojúhelníků, z kterým pak smotali svatomartinské rohlíčky určené na čtvrteční slavnost.
14. 11. SVATOMARTINSKÁ SLAVNOST
O slavnosti více TADY.
19. 11. ŠIŠKOVÝ DEN
Úterní ráno jsme se setkali i se školáky, u kroužku se trochu rozehřáli a také se o sobě něco bližšího dověděli díky otázkám a odpovědím, co je pro koho pravdivý výrok (“Kdo má doma zvíře? Kdo snídal chleba? A kdo kaši? A kdo ještě nesnídal? a tak dále, na koho to platilo, prošel se středem kruhu na nové místo). Pak už jsme se se školáky rozloučili a samotní vyrazili na svačinku. A kdo si myslel, že houbařská sezona už letos skončila, ten při prohlížení naší fotogalerie musí nevěřícně zírat, jaký velkolepý pravák naše předškolačky u svačinky objevily! Velehřib byl vzápětí odborně rozkrájen a putoval do Lilinčiny krabičky od svačiny. Na teplém palouku, kde rádi svačíme, protože zde už ráno krásně svítí slunce, jsme se pěkně vyhřívali a užívali si slunečného dne. Toho ale využilo i mnoho broučků, které jsme si mohli pozorovat a dokonce i několik berušek se vydalo na podzimní procházku. Přes vosí stezku, kde se ale už vůbec nebojíme, neb vosy se už stihly dávno zazimovat, jsme došli ke kopečkům a k “bludišti” v mladé smrčině s výhledem na Kašavu. Tam ještě stále zůstávají pořezané klády, které jsou nám vždy úžasným místem na již docela tradiční rozcvičku – skoky a balancování, to je naše! Po cestě jsme si povídali o šiškách, ukázali jsme si, jak tak může vypadat šiška ohryzaná veverkou, myškou i rozcupovaná strakapoudem. Dokonce jsme nalezli jednu šišku i zaklíněnou v kůře borovice – to strakapoud využívá jakožto hodovní “talíř” – zaklíní si tak šišku mezi kůru a už jen cupuje a cupuje a vyzobává lahodná tučná semínka. Po cestě ke křížku jsme si zahráli na veverky skákající ze stromu na strom a jakožto veverky jsme pak ještě zůstali, pověděli si o tom, jak si dělají zimní zásoby a jak, když některá veverka na svou zimní skrýš zapomene, tak vlastně pomáhá vyklíčit semínkům a vzniku nových stromů přirozenou cestou. A veverky se hned jaly si ty zimní zásoby po cestě připravit. Ještě další typicky rozjezené šišky jsme nalezli – procvakaná každá šupinka na půl – kdopak hoduje tímto způsobem? Je to malý ptáček, který má nezvykle zahnutý zobáček a jmenuje se prostě křivka. S Tinkou jsme se podívali i na to, jak takový ptáček vypadá a jaké vydává zvuky – chytré telefony v lese dokáží ulehčit už tak namáhaným zádům průvodců – netřeba toliko tlustých atlasů 🙂 V kalužích po cestě se pak ještě zase zkoušely lodičky – kromě kůry si někteří zkusili, jak plave třebas takový “meloun” – půlkoláčovitý odřezek ze smrku. Na Zikmnudově pak už klasika – oběd, sušení oblečení na cestu zpět a hezká pohádka pěkně v teple, zakutaní pod dekou a nakonec překvapení od dětí – sehrané cirkusové představení. A pak zvesela domů a s roztomilými úsměvy na paní řidičku, která nás, bahňáky, opět odvezla zpět k rodičům.
21. 11. VEVERKY SE CHYSTAJÍ NA ZIMU
Ve čtvrtek 21. listopadu nesešly se v Předškole děti, ale veverky. Daly své zrzavé hlavičky dohromady a usoudily, že je čas připravit se na zimu. Nejdříve pro zahřátí přeskákaly po několika stromech v okolí lávové řeky a pak už se se starým veverákem Alešem a veverčí “mámou” Ivkou vydaly na cestu. Brzy na ně přišel hlad a znovu si uvědomily, že bez jídla žádná malá veverka dlouho nevydrží. Zkontrolovali jsme náš zarostlý pařez, zjistili, že z doubku zůstal jen holý proutek a že houbičky už seschly. Veverky pak nedaleko kopečků našly krásnou prohlubeň v zemi, do které nosily(i v zubech) zásoby šišek na zimu. Zásobárnu jsme zakryli zeleným chvojím a můžeme hopsat dál. Až na naší základně proměnili jsme se zpět v lidi, abychom si mohli popovídat, zahrát a nakreslit, co si která zvířátka potřebují připravit na zimu. A není ani třeba povídat, že na autobus jsme letěli snad rychleji než vlaštovky na jih a ještě v autobuse jsme si rozebírali svršky. A oproti předpovědím jsme ani nezmokli.
26. 11. PEČEME SI BUCHTIČKY!!
Při každém otevírání krabice s obědem se nese vzduchem od dětí přání – ať jsou to dnes buchtičky s krémem! A ony to zase brambory s masem…. Ne že by nám ve Fryštáku nevařili dobře, o tom žádná, ale ta sladká jídla se úterkům prostě letos vyhýbala. Tož jsme si s Tinkou řekly – kurňa, my si je musíme upéct sami! A tak jsme poslední listopadové úterý děti potěšily totu zprávou – dnes budou BUCHTIČKY S KRÉMEM! A taky čočkovka, ale ta už tolik nadšení kupodivu nevyvolala 🙂 Tož jsme to ráno vzali kolem lávové řeky, přes mýtinu se svačinou, přes kopečky a pak pěkně dolů, kolem DUBU do lesa u potoka. A tam Barunku už zdáli něco barevného zaujalo – v pošmourném lese dost netypické pestré barvy – jdeme blíž, stojí nás to několik klouzání těžkým terénem, padáme navzájem si pomáháme a už jsme u oné záhadné věci… DRAK, krásný pestrobarevný drak, šňůrou zachycený na stromě. Jedním říznutím nože je dráček uvolněn ze sevření smrků a už si jej prohlížíme – je to nádherný kousek, barevný, velkolepý. Na fecebooku se na naši výzvu “kdo postrádá draka, přihlaste se” se nikdo neozval, takže teď máme svého vlastního předškoláckého draka! Pak jsme dráčka sbalili a vydali se nejkratší cestou na Zikmundov. Tam jsme si zatopili, ke kamnům dali bobtnat kvásek a všichni se zapojili do příprav polévky – krájení, strouhání a nakonec míchání – každý si našel to své. Pak Verča zadělala těsto a nechala odpočívat u kamen a pak už se jen čekalo, jestli se první uvaří polívka, nebo nakyne těsto. A těsto bylo rychlejší, tak se zase všichni seběhli ke stolům a už se koulely kuličky, které Tinka omastila a sázela do pekáče. A kouzlo – po upečení se z kuliček staly čtverečky!! Tak ještě dovařit vanilkový krém a už můžeme servírovat. Polívka z červené čočky dětem též chutnala, ale nikdo se nemohl dočkat hlavního chodu – a jak nám šmakovalo, to byla radost pohledět. Navíc pravé domácí buchtičky ze špaldové celozrnné mouky se vážně povedly, až to překvapilo i dospělou část naší výpravy.
Zde máte recept, úspěch zaručen (množství pro jednu rodinu):
1 vejce, 100 g másla, 14g droždí, 330 g mouky (půl špaldové celozrnné a půl špaldové hladké), 100 g třtinového cukru Napřed připravit kvásek (v míse droždí, lžíce cukru, 2 lžíce vlažného mléka – nechat 10 min kynout) Do mísy mouka, špetka soli, zbytek cukru, vejce, vlažné mléko s rozmíchaným kváskem – vše zpracovat, pomazlit a provzdušnit a nechat hodinu kynout v teple (doporučujeme u kamen 🙂 ) Z těsta uválet váleček cca 3 cm tlustý, pokrájet na čtverečky a pak nechat děti vykoulet kuličky, ty omastit rozpuštěným máslem a naklást vedle sebe do pekáče. Pečeme dozlatova, podáváme s krémem dle chuti (pudinkový či poctivý ze žloutku – receptů je na internetu hromada) Tož dobrou chuť, stojí za to si je udělat pěkně poctivě, nevím, jestli jsem někdy jedla lepší buchtičky!
28. 11. PRVNÍ LESNÍ PŘEBOR V HODU GUMÁKEM
Když se ráno náhodou sejdou školáci i Předškoláci, tak to někdy může být velká paráda – třeba v poslední listopadový čtvrtek nám hned u lávové řeky samovolně vznikl přebor v disciplíně zcela nezvyklé – výkop gumáku do vzduchu a do dálky! Po takové malé rozcvičce se naše cesty rozdělily, předškoláci si dali svačinu na palouku a pak se pokračovalo ke kopečkům a rozřezaným špalíkům vhodným na pokračování naší rozcvičky. Přišli jsme u ní třeba na to, že pokud chceme pořádný kus klády odvalit, je nás potřeba minimálně 5 malých velkých siláků. Pak ještě děti sehráli představení O Červené Mařence, kterou Metůdek provázel jakožto vypravěč, Mařenku sehrála Čarlotka a Míša se představil coby vlk i myslivec v jednom. Po cestě ke křížku potkávali trsy tuhé trávy a já si zavzpomínala na své dětství a někde z paměti vylovila, jak jsme si s kamarádkami pletli z jedné tuhé trávy (konkrétně jsem našla, že se jedná o Sítinu rozkladitou) ozdobné koberečky pro panenky a hned jsme to s děvčaty zkusily – je na to potřeba jen 4 stébla trávy a kamarád, který Vám z ruky ochotně připraví “stav”. Kluci mezitím šli svou oblíbenou cestou vysokou trávou, kdy z nich jsou občas z cestičky vidět jen čepice. Kolem kaluží jsme tentokrát prošli celkem bez větších blátivých excesů, ale pro některé děti je skoro nadlidský úkol udržet na uzdě svoje blátivé potřeby (které ovšem s neštěstím v očích kvitují pak řidiči autobusu, kteří nás vozí odpoledne na Cigánov). No a ty nejzablácenější děti Aleš poválel nad Zikmundovem v listí a provedl alespoň zevrubnou očisti 🙂 Po obědě (jaká to vtipná propojení vesmíru – byly dukátové buchtičky s krémem!! 😀 ) Aleš přečetl dětem pohádku, zakreslili jsme si zážitky do sešitu a poslednímu listopadovému setkání zazvonil zvonec a byl tu konec. Jo a ještě při odpolední svačince vypadl Bětušce první zub, a protože asi byla velmi hladová, rovnou ho i se svačinkou pojedla 😀 (rozuměj kýval se celý den a při odpo svačince Bětka přiběhla se slovy, že tu špinavou housku nechce – byla totiž krvavá… a tu jsme zjistili, že zub už je pryč :D)
