Říjen byl krásně teplý, dlouhý (našich předškoláckých setkání bylo 10) a úžasně barevný, plný zajímavých objevů a dobrodružství, prostě jako za odměnu.
1.10. Michaelská slavnost
Hned první úterý v měsíci na nás čekala první společná slavnost i se školáky ze Sýkorky – a den to byl opravdu povedený, poslechli jsme si příběh, utkali se s ocasem draka i se vydali po stopách kapek krve draka i Michaela… celý článek nejdete tady.
3.10. Vaříme poprvé – čočková polívka přímo z ohně
První čtvrteční setkání jsme měli dost na pilno – bylo potřeba totiž co nejdříve (a že se nám to v ty čtvrtky plné zajímavostí a zastávek moc nedaří) dojít na Zikmundov, protože jsme si chtěli uvařit na ohni a to si vyžaduje dostatek času. Pro mnohé děti to bylo vůbec první takovéto krájení a vaření… a pro jedno dítko dokonce první setkání s Předškolou – přidala se k nám totiž nová holčička Anetka. Cesta vedla kolem DUBU, kde se, krom naplnění bříšek u svačinky, báječně pohoupalo a polozilo. A pak potokem, stejně jako na Michaelské slavnosti – akorát tentokrát bez zelených a červených kapek krve (zelená dračí, červená Michalova). A jak jsme si uvařili, najdete v první části dvojčlánku.
8.10. Výprava za zlatým kapradím
Při druhé úterní Předškole jsme se s dětmi vydali do spodního smrkového lesa, kde jsme i docela brzy posvačili. Děti velmi baví hra na Zamrzlíka, ten den bylo docela i chladno, takže bylo potřeba některé zmrzlíky pohybem zahřát a tato hra rozproudí krev v žilách každému, až nemůže brzy ani dech popadnout. Po vyčerpání hlavně pedagogického sboru jsme pak pokračovali k DUBU (ano, je to opravdu oblíbené místo a občas je problém děti přemluvit, abychom někdy šli i někam jinam 🙂 ) Pod dubem jsme na kraji louky našli krásné zlatavé kapradí, které vypadalo, jako by střežilo svatojánský poklad, nu musíme tam nakouknout i v červnu, jestli se tam náááhodou ta zem neotevře a nevydá své poklady 🙂 Po cestě jsme si pak s dětmi rozdali zrcátka a koukali na vše trochu z jiného úhlu pohledu (“Jé, já mám 4 oči”, “Jakto, že je nebe dole a cesta nahoře?” “Ty koruny stromů vypadají blízko, jako bych se jich mohla dotknout”…). Po cestě ke Křížku si pak kluci našli dobrodružnou cestu, skrze vzrostlé suché trávy, až z nich občas byly vidět jen čepice, ale nakonec se k nám zase navrátili a zbytek cesty už jsme se více ani nezdržovali. Jen u krmelce bylo tolik velkých kaluží, že si po té největší děti posílali lodičky z kůry a jedna byla dokonce i s posádkou – nevím nakolik nadšenou píďalkou. Ale i ta jízdu lodí zvládla a dorazila do bezpečí na břeh 🙂 Po obědě na Zikmundově se četla pohádka a po ní ještě zbyl čas, aby si děti s Tinkou mohly vyrobit kaštánkové pavoučky. Ti se brzy spouštěli z postelí, ze stromu, prostě všude a nakonec i v autobuse na sedadla 🙂
10.10. Den potůčků
Když celou noc prší a ráno se vyloupne slunce, je pak teplý svěží den plný potůčků, které se derou našimi cestami a způsobují, že naše obvykle už tak dlouhá cesta (dlouhá spíš kvůli mnohým zastavením než počtem kilometrů) se stává prakticky nekonečnou! 🙂 A zrovna takový den byl náš druhý říjnový čtvrtek. Na část dne s námi byla další návštěva – Renča, která se setkává se Sýkorčaty v družince. Na cestě pod jurtou jsme si začali všímat pestrých listů a napíchávat je na klacíky, přičemž nám vznikaly různě dlouhé a různě barevné housenky. Celý den ale chodit s klacíkem, se kterým se ani nedá pořádně šťourat, to děti moc nebaví, a tak jsme našimi housenkami zdobili různá místa, třebas kopečky, na kterých barvičky obzvlášť vynikly. Pak jsme se vydali kolem vyhlídky na Kašavu, kde byl čerstvě naporcovaný jeden smrk, a tak jsme různě balancovali, skoro jak medvídci v cirkuse, přeskakovali a jinak trénovali naši rovnováhu. U přechodu cesty na Rablinu už nás Renča opustila, byl už totiž pomalu čas družinky a práce ji volala zpět na Velíkovou. No a pak se nám to vleklo a vleklo, neboť cestička ke Křížku byla jeden středně velký potok a to už se stavěli hráze z kamenů, zastavoval proud vody gumáky, házely šišky a hlavně se zachraňovali mravenci. Kolem naší cesty je totiž několik mravenišť lesních mravenců… a naše dobrosrdečné děti si všimly, že se nemůžou přes valící vodu dostat na druhou stranu cesty. A tak začaly z klacíků stavět všelijaké mosty a přechody a takto to bylo celou cestu do až ke křížku 🙂 Pak ještě posbírat hrst pýchavek, které rostly v pěkném trsu, pár bedlí a praváků a už jsme konečně, byť celí mokří, byli na Zikmundově. Jak vidno, někdy nám ani nemusí pršet, aby některé čabravé děti byli promočené až na kůži, ještěže máme na Zikmundově to náhradní oblečení 🙂
15.10. Druhé říjnové vaření – úterní
Tolik barev hned od rána kolem nás, že už pod jurtou to Verču i děti zlákalo k postavené pestrobarevné mandaly z listí i klacíků. Cestou jsme pak obdivovali zlatou barvou zářící listí habrů a na klacíky si napichovaly listy všech barevných odstínů, které nás na zemi zlákaly. Před louku jsme pak došli k DUBU, kde si všichni zalozili nebo se pohoupali na větvích, a protože jsme ten den vařili, vydali jsme se nejkratší cestou přes potok, kde ještě vybil čas na trochu balancování na kládách. A jak se nám krájelo a vařilo si můžete přečíst ve druhé části dvojčlánku.
17. 10. Den s Ivkou a Alešem
Třetí říjnový čtvrtek se sešla průvodcovská dvojice Ivča a Aleš
doprovázená hosty – tatínkem Hynka Kubou a bráškou Vilémkem. Lávové
území dnes překryl obrovský most – tak pevný, že unesl i Aleše. Svačinka
na sluníčku u skákacích pařezů se nesla ve znamení stavění lodí,
vyřezávání, otřepávání listů ze stromu a rozcvičky na protažení těla s
podzimní říkankou. Děti si všimly, jak se s podzimem nejen barví les,
ale i mění skladba hříbků, které v lese nacházejí, i na našem
pozorovacím pařezu se objevily nové druhy podzimních houbiček. Území
vos, které tradičně procházíme jako indiáni tiše a nejtišeji, by se dnes
dalo pojmenovat spíše uzemím červených muchomůrek – muchomůrčí rodinky zdobily skoro celou cestu. Na louce jsme si pak navzájem s mluvící
šiškou pověděli, jakých zajímavých věcí jsme si během této tiché chvilky
všimli. Zastávka za cestou se stala jevištěm, kde se odehrálo divadelní
ztvárnění pohádky O Červené Karkulce. Prozkoumali jsme také novou cestu
ke křížku kolem “Perníkového krmelce” a cestou si natrhali divokou mátu
na odpolední čajík. Na oběd se ještě nikdy nesnědlo tolik polévky a
talíře se vracely vylízané (což bude asi souviset s tím, že díky
nádhernému slunečnému dni se nám dnes z lesa obzvlášť nechtělo). Po
odpoledním odpočinku chvilka hraní a na sváču a byl již čas, aby
zazvonil zvonec a Předškolácké podzimní výpravě byl konec.
22.10. Máme velkou návštěvu
Občas se nás schází v úterý málo, je to dáno tím, že je nás prostě celkově méně než ve čtvrtky a jak někdo onemocní, hned je to znát. Ale tento den nás bylo naopak mnoho, přibyly k nám dvě maminky a dvě holčičky, které si chtěly vyzkoušet, jak to u nás vypadá a příští rok pak třebas chodit s námi. Šli jsme tedy po křížové cestě až na mýtinu, kde si děti krom svačinky užily i čas s nožíkem, někdo ořezával klacíky, jiný houbařské úlovky. Na louce jsme si pak zahráli na hříbky a i s návštěvou trochu potrénovali naše jména. Na známé skluzavce se všichni pořádně vyřádili a po přechodu cesty na Rablinu jsme si rozdali zrcátka, abychom zase po nějaké chvíli okoukli změny v přírodě kolem nás, nebo si jen tak vyzkoušeli sílu slunečních prasátek. Cesta nám pak už rychle ubíhala a brzy jsme se, s různými zastávkami na oblíbených místech, dostali na chatu a na oběd. Po čtení pohádky tentokrát zbyl i čas na vyrábění, a tak si děti spolu s Tinkou udělali pestrobarevné dráčky z rolek od toaletního papíru a z krepáku, se kterými se až do odchodu běhalo, točilo a různě dovádělo. A také samozřejmě se všudypřítomným listím, které svádělo jak k vyhazování, tak k různému válení sudů a kotrmelců, které jsou jsou pro rozvoj dětského mozku tak důležité (malé doporučení – nechte děti co nejčastěji se válet z kopce či točit se dokolečka, je to pro jejich propojení hemisfér to nejlepší, co v tomto věku mohou dělat)
24.10. Dobrodružná čtvrteční výprava
Čtvrté říjnové setkání nás zavedlo napřed pod jurtu, kde se známý lozící habr brzy obsypal dětmi a na strom za nimi vyšplhal i Aleš. Pak jsme si zařádili s listím, nanosili si pořádnou hromadu, ve které brzy různě mizely děti a zahrabána byla i paní ježečková s panem ježečkem (Lili a Toník) a nakonec i Aleš, z kterého trčely v jednu chvíli jen nohy 🙂 V hromadě se nakonec i jako kouzlem objevila naše nová knížka (na čtení dětem během odpoledního klidu) Kocour v botách, ve které jsou všemožné pohádkové tradiční příběhy z evropského prostředí. Kde se tam vzala, to dětem nikdo neprozradil, tak zůstaly u toho, že to jsou prostě pohádky z listí 🙂 Při svačince jsme se usadili do habrového háječku a zatímco část dětí byla spolu s Verčou na výpravě za ztvrdlou mízou z peckovitých stromů, druhá polovina si s Alešem vyslechla nejednu krátkou pohádku z nové knížky. Po cestě přes louku se pak děvčátka všelijak zdobila kvítím a z kůry si některé děti udělaly i nádherné vázičky pro kopretinky a pampelišky. V lese jsme pak potkali ještě pár ukázkových bedel a při cestě ke křížku jsme se letos poprvé rozhodli vydat se dobrodružnou cestou mezi lesy, takzvanou “srnčí stezkou”. Ta byla celá lemovaná uschlými lechtacími trávami, vedla přes mladý dubový hájek, mladým smrkovým lesem a nakonec nás dovedla až ke studánce “V pekelci”, kde jsme mohli na chvíli spočinout a doplnit si do termosek zásobu této výborné vody. Nakonec jsme ještě nakoukli do seníku a krmelce v jednom, který byl velmi luxusní, dvoupatrový ! A pak už jen Zikmundov, oběd, pohádka z nové knížky a už jsme si dělali závěrečný kruh a loučili se.
29.10. “Komorní” úterní setkání
Ještě večer to vypadalo na běžné setkání, ale už během rána bylo znát, že se jedná o prázdninový den a děti byly postupně odhlašovány, až se nás na Velíkové sešlo jen 6 včetně průvodců 🙂 Ještě že ten den k nám přibyl Olívek, který si chtěl vyzkoušet, jak by se mu na Předškole líbilo, takže z původních 3 dětí rozšířil naše řady na celé ČTYŘI děti! Nu připadaly jsme si s Tinkou ten den jako na takovém rodinném výletě 🙂 Napřed jsme si zařádili v listí, pak trochu polozili na habru pod jurtou a nakonec vyrazili před smrkový les k oblíbenému DUBU. Kluci měli svoji válecí zábavu, on taky ten všudypřítomný listový koberec k různému blbnutí hodně láká, a děvčátka měla čas si pohrát třebas pexeso. A i já jsem si konečně vylezla na dub a vyzkoušela si, pro děti tak známý, pohled z výšky 🙂 Přes potok, kde jsme si trochu pohráli s naší rovnováhou, jsme dorazili k myslivecké chatě, kde jsme si vyzvedli oběd a pak už mířili s vozíkem s bednou s jídlem na naši základnu, kde na nás čekalo překvapení v podobě malé myšičky, která nečekaně seděla uprostřed kuchyně. No v kbelíku jsme ji vyprovodili daleko do lesa, prozkoumali škody, které myška v chatě nadělala a předali podnět skautům, kteří při nadcházející brigádě provedli “protimyší” opatření. Odpoledne ještě hraní na madracích, s děvčaty jsme si zahráli pár deskovek a už jsme se zase společně loučili a spěchali na autobus.
31.10. Vaříme si šišky s mákem
V prázdninový čtvrtek se k nám s Alešem od rána přidala Toníčkova babička, která si děti brzy získala, inu bylo znát, že jsou jí děti blízké, vždyť sama je léta učitelkou na prvním stupni. Cesta nás zavedla kolem lávové řeky přes skákací pařez až k mýtince, kde krásně svítilo slunce a všechny nás lákalo ke spočinutí u svačinky. Děti využily volnost ke kdejakým aktivitám, kluci hlavně zkoumali “rakety” a některé děti se daly na ořezávání klacíků. Ráno bylo dost chladno, proto jsme si půjčili ze školy kapesní mikroskopy, abychom mohli vše zajímavé zkoumat pěkně z blízka. Aleš měl s sebou i lupu, ale na super přiblížení mikroskopů to prostě nemělo… 🙂 Zkoumalo se kde co – kůra, stromy, oblečení, kapky rosy a nakonec i ledové krystalky jinovatky, která ještě ve stínu nestihla roztát. Indiánskou stezkou přes údolí včel jsme se pak vydali na louku a odtud k dubu, kde se Aleš s asistentem Jonáškem odpojili, aby nám v chatičce zatopili v kamnech, neb při chystaném vaření a hlavně u příprav se bude teplo hodit. Po troše šplhání a různým stylem sápání na dub jsme se zbytkem dětí a babičkou vyrazili krátkou cestou přes potok k Zikmundovu, kde na nás čekalo sladké vaření. Aleš rozdělal oheň nejen v kamnech, ale i venku, takže jsme si při tomto nádherném dni užili jak vaření vevnitř, tak i na vzduchu. Někdo se zase staral o oběd, někdo o oheň, a brzy již brambory klokotaly v budoucí česnečce. V chatě se mezitím loupaly a strouhaly předem uvařené brambory, z kterých vzniklo těsto na šišky, to jsme nechaly odpočívat a šli si ven dát první chod, ohňovou česnečku. Po naplnění bříšek se děti přesunuly dovnitř, kde na nás čekalo válení šišek. Tady musím ještě děti dodatečně pochválit, všechny šišky, které jsme ten den snědli, prošly dětskýma ručkama, tato činnost je tolik bavila, že nebylo třeba jakkoliv vypomáhat, stačilo jen s obdivem z zpovzdálí sledovat. Odpoledne pak Toníkova babička přečetla dětem pohádku a to se natolik zalíbilo, že si nechaly číst ještě u malování do sešitků 🙂 Děkuji všem zúčastněným za sice náročný (což při společném vaření vždycky prostě je), ale velmi krásný den!
