Zimní les je zdánlivě tichý, klidný, vše na první pohled spí, i zeleň se uložila do vegetativního klidu, vše je tak nějak zpomalené, unavené, líné. A přitom zrovna v tomto období, kdy oko “neruší” všechna ta bujará zeleň, uši zase zpěv a šustění v listí mnoha ptáků, můžeme se o jeho obyvatelích dovědět úplně nejvíc.
Čtvrtky jsou na Sýkorce věnovány projektům a k těm patří i pravidelné celodopolední expedice, kdy máme více možností si přírodovědné předměty zažít ne jen na obrázcích, ale hezky v terénu, všemi smysly. A 13. ledna jsme se stali stopaři, hledači pobytových znamení, průzkumníky a objeviteli neuvěřitelných pokladů.
Začalo to objevem v potoku, kde děvčata našla v ledu dokonale zachovalou lebku srnce, s chrupem i s parohy. Tu jsme řádně prozkoumali ze všech stran, řekli si, kde je mozkovna, oči, nos, prohlédli stav chrupu, tvar zubů.
Při svačince nám pak krásně zpíval ptáček, no kdo jiný by měl dětem ze Sýkorky dělat muziku, než Sýkora koňadra, to prostě nevymyslíš 🙂
Ještě nás zaujal jeden kámen, který je pro nás zatím stále záhada. Na okraji mokřadu u potoka ve svahu vykukuje obrovský balvan, jeho materiál se podobá černému sklu. Má v sobě pukliny, bublinky, kde se tu vzal? Děti měly okamžitě jasno, je to meteorit! Tvar okolí tomu sice moc nenasvědčuje, ale pro nás je to momentálně jasný posel z vesmíru a je jisté, že se jeho bližšímu zkoumání ještě určitě budeme věnovat.
Po svačině jsme se rozdělili na skupinky a děti dostaly kartičky s obrázky zvířat a ptáků. Každá skupinka měla něco společného a to způsob, jak se vypořádávají se zimou a jejím diskomfortem a děti měly za úkol tyto společné znaky jejich strategie zkusit sami odhalit. Naše skupinky tvořily menší i větší šelmy, kterým nezbývá nic jiného, než celou zimu strávit lovem, dále zvířata s nepravým zimní spánkem, jako medvěd či jezevec. Další skupinkou, jejiž pobytové znaky jsme pak v lese hlavně nacházely, byla jelenovitá zvěř, která má v zimě úlohu hodně náročnou. Z ptáků jsme si povídali o dravcích a taky o drobnějších ptáčcích, kteří jsou hodně otužilí a převážnou část zimy tráví v lese hledáním zbytků bobulovin či drobných semínek a kteří se i často stahují ke krmítkům k lidským sídlům. Nezapomněli jsme ani na veverky, bobry, myšky a rejsky, kteří si na zimu chystají v hnízdech a norách zásoby potravy, ale zároveň vyráží i do terénu a kratší spánek jim pomáhá jen v nejtužších mrazech. A díky sedmispáči syslovi, plchovi a hubeňoučkém netopýrovi jsme se dověděli i o zajímavostech a úskalích pravého zimního spánku, o hibernaci. Dokreslit zimní krajinu nám pomohla i aplikace Hlasy zvířat, díky které jsme si mohli přiblížit i jejich zvuky. Některé nás hodně překvapily, hlavně rys a jeho vrčení připomínající motorku 🙂
Naše cesta dále vedla kolem potoka, kde bylo na jednom místě mnoho rozličné přírody – potok, mladý bukovo-habrový les, temný monokulturní smrkový i krásně vzrostlý listnatý. Tam jsme se opět rozdělili na skupinky a stali se z nás konečně stopaři. Sem tam jsme zahlédli ve zbytcích sněhu stopy, které jsme si určovali podle klíčů, ale ještě zajímavější bylo hledat pobytové znaky zvířat, a že jsme jich našli opravdu spoustu! Mnoho nakousaných či nacupovaných šišek, rozlouskyných oříšků, ohlodaných stromů, cestiček, chlupů, hovínek a bobků, nor, vyhrabaných pelíšků srnek, zablácených kmenů od divokých prasat, to vše svědčilo o tom, jak je tento les plný života, jen pro lidi skrytého. (Ale pro nás rozhodně ne!)
Čas byl neúprosný a doba oběda a tím i konec naší expedice se blížil. Zbyla nám pak už jen chvilka na hru “Vidět a nebýt viděn”, kdy si děti vyzkoušely, jak nelehké je pro zvířata schovávat se v takto o zeleň ochuzené přírodě před predátory. Naše cesta pak ještě vedla ke krmelci, kde jsme předchozího dne na družině zavěsili šišky se směsicí semínek, napíchaly jablíčka na větve a poházeli oříšky a pozorovali, co a jak zvířatům chutná a co zůstalo netknuté. A poté jsme zde nainstalovali fotopast, kterou nám zapůjčila jedna s našich sýkorčích rodin. Chceme se o návštěvnících a strávnících dozvědět co nejvíc, tak jsme velmi zvědaví, co uvidíme, až se v pondělí na tyto kamerové záznamy podíváme.
Den to byl sice mrazivý, ale počáteční chlad nás brzy v zápalu hledání a při pohybu opustil a bylo vidět, že se děti cítí i v zimní krajině jako doma. A když nám bylo nejhůř (po svačince, kdy jsme opravdu bez většího pohybu trochu vymrzli), pomohla nám oblíbená pohybová písnička o skákající žabce, se kterou děti sami přišly a díky které zavzpomínaly na časy, které jako malí prcci trávily na Předškole a celý den v terénu pro ně nebyl ničím výjimečným 🙂