Možná si vybavujete z dětství chvíle, kdy Vaše babička někdy používala spojení: „ To je jak když mluví hluchej s blbým!“ Pravděpodobně tím myslela rozmluvu dvou lidí, kteří sice nejsou hluší a možná ani prostodušší, ale každopádně průběh rozhovoru tomu odpovídal. Možná se to stalo někdy i Vám osobně. A upřímně, raději je lepší být asi chvíli nedoslýchavý.
Každý vztah potřebuje, aby se v něm všechny zúčastněné strany cítily v pohodě. Vztahy jsou o interakcích. Ať už jde o partnerský vztah, o přátelství. Nebo o vztahy mezi rodiči a děti. Bohužel velice často dochází k tomu, že se jedna ze stran ve vztahu necítí dobře. Nebo dokonce, že se ani jedna strana necítí dobře. Ideálním stavem je, že já jsem OK, Ty jsi OK. Shodou okolností je to doslovný název knihy Thomase A. Harrise (v originále I´m OK – Youŕe OK, rok vydání 1968) a tuto knihu si dnes rozebereme detailněji.
Thomas A Harris (1910 – 1995) byl americký psychiatr, který se zabýval transakční analýzou. Vycházel z práce Wildera Penfielda (1891 – 1976) americko – kandského neurochirurga, který experimentoval s mozkem. Harris z výsledků vyvozoval, že mozek zaznamenává minulé zkušenosti jako magnetofonový pásek a lze pak tyto prožitky znovu kdykoliv přehrát. Přímo pak navazoval na práci Erica Berneho (1910 – 1970) kanadského psychiatra, který je považovaný za zakladatele teorie transakční analýzy – myšlenky popsal ve své knize Jak si lidé hrají (Games people Play, 1964).
Thomas popisuje ve své knize 4 stavy, které jedinec může ve vztahu mít. Jde o životní pozice: Já jsem v pořádku – Ty jsi v pořádku. Já nejsem v pořádku – Ty jsi v pořádku. Já jsem v pořádku – Ty nejsi v pořádku. Já nejsem v pořádku – Ty nejsi v pořádku. Na první poslech se zdá, že ideálním stavem je, když jsou obě strany vztahu v pořádku. Tento stav znamená, že oba jedinci vztahu (partneři, děti) mají pozitivní pohled na sebe, i okolí a jsou schopni komunikovat zdravým způsobem.
Jak asi cítíme, ideálního stavu není úplně jednoduché docílit. Každého člověka formuje dětství a vzorce chování, které si v dětství osvojil, pak používá dále ve svém dospělém životě. Abychom byli schopni vůbec pochopit, proč někdy jsme OK a někdy nejsme OK, popisuje Thomas ve své knize vznik a podstatu transakční analýzy. Jdou definovány 3 stavy, kterými člověk průběžně ve svém životě prochází. Je to dítě, rodič a dospělý. Pro vysvětlení se nejedná o role, ale psychologické skutečnosti.Rodič představuje v mozku nezpochybnitelné nebo také vynucené vnější poznání, které člověk zaznamená v průběhu svého raného dětství. Nahrávku do mozku dítěte pak nahráli jeho rodiče – otec a matka. Nahrávku bere dítě bez možnosti dovysvětlení, chcete-li úprav. Dítě není schopno vnímat, proč se na něho rodiče zlobí, nebo proč se hádají. Nahrávání je zapnuté celou dobu a je tedy zaznamenáno spoustu dat. Nejdůležitější zprávou pro dítě je pak vnímání zákazů – aby se dítě začlenilo do skupiny (tlupy, rodiny). Dochází pak k takovým absurditám, že má člověk zafixovaný z mládí nějaký zvyk od svých rodičů, který nemá racionální oporu (třeba nepokládat kabát na postel) a jedinec to pak provádí celý život (a předává dál).
Zatímco u rodiče se nahrává vnější nahrávka u dítěte se nahrává vnitřní nahrávka. Tady vznikají u člověka pocity. Malé dítě ještě neumí mluvit, není schopno přesně vyjádřit, co cítí. Dítě pak často prochází prožíváním nepříjemných pocitů. Vnímá negativně nucení do činností, po kterých následuje pochvala, což je proces, kterému nerozumí a dostává se do stavu nejsem OK. Tento stav nastává jak u dětí hodných nebo zlých rodičů. V dospělosti pak stačí, aby nastala situace, která v nás přehraje starou pásku a opět se z nás stává „dítě“. Pokud v člověku převládne zlost, stává se opět dítětem. Má to ale i světlé stránky. Dítě znamená bezstarostnost, běhání po louce za motýlem, skákání do kaluží a kutálení se z kopce dolů
Dospělým se člověk stává zhruba v 10 měsících života, kdy se začne poprvé pohybovat a svoje myšlenky začíná pomalu realizovat v praxi. Dospělý je během první let křehký a nestálý. Lehce se dá vyřadit příkazy od Rodiče nebo strachem Dítěte. Vzpomeňte si na situace kdy nejméně TISÍCKRÁT řeknete prckovi, nesahej na tu vázu! Malý stáhne ruku pryč a spolehlivě začne brečet. Ale později se v něm stejně probudí Dospělý, na váznu sáhne a ideálně ji rozbije. Prostřednictvím Dospělého může človíček začít realizovat život, jakému ho učili a jaký mu ukazovali (Rodič) a život, jak ho cítil, jaký si přál (Dítě) a konečně život, o němž se sám dozvěděl (Dospělý). Je ale potřeba zdůraznit, že potvrzení Rodičovských dat jako pravdivých nevymaže v Dítěti NE OK nahrávky, které vznikly na počátku.
Postoj, které si pak dítě jako první vytvoří je, já nejsem OK, Vy jste OK (rodiče – matka, otec). Podle Thomase si tento postoj vytvoří každé dítě, i to, které tvrdí, že mělo šťastné dětství. Následně může dojít buď k úpravě NEJSEM OK – NEJSI OK, nebo JSEM OK – NEJSI OK. Postoj s ním pak zůstane po zbytek života, pokud ho vědomě nezmění. První tři pozice jsou nevědomé, pozice JSEM OK – JSI OK je pak vědomá a musí se do ní člověk vědomě dopracovat.
Naneštěstí nejčastější pozicí je pozice NEJSEM OK – JSI OK a nejběžnější způsobem, jak se s ní vyrovnat je hraní her. Jde o typické dětské řešení situací – moje je lepší, než Tvoje. Hráči to přináší momentální úlevu od tíživého pocitu NEJSEM OK. Dítě vítá jakoukoliv změnu od tohoto pocitu (dospělý všechno ví, má moc,..), dítě pak předbíhá v řadě, pere se s mladším sourozence, vysmívá se sestře, chce další hračky,….Dospělý v této pozici hromadí majetek, moje je lepší než tvoje, paradoxně i skromnost.
Změnit se může každý, uvědomění ale nestačí. Při každém rozhodování musí být zpracována data 3 druhů. Z Rodiče, z Dítěte a z Dospělého. Cílem transakční analýzy je rozhodovat se svobodně.
Analýza transakce znamená, rozeznat, zda je původem podnětu jedné strany a reakcí druhé strany Rodič, Dítě nebo Dospělý. Poznáme to podle hlasu, tónu, gest a výrazu tváře. Typické znaky Rodiče jsou zamračený obličej, sevřené rty, vztyčený ukazováček, potřásání hlavou, ruce v bok, vzdychání. Dále jsou to rodičovská gesta – pokašlání, oči v sloup. Verbálně jde o slova: nikdy, vždycky, pořád. Kolikrát Ti to mám říkat?
Dítě se pak pozná prostřednictvím slz, hněvivými výbuchy, kňouravým hlasem, sklopenými oči, radostí, smíchem hlásením se o slovo. Verbálně jde o slova: přeji si, chci, nevím.
Dospělý se pak tváří upřímně, má nachýlenou hlavu, což značí, že o věci přemýšlí. Verbálně jde o slova: proč, kde, jaký, kdo, jak, pravděpodobný, objektivní, myslím.
Pro příklad uveďme debatu mezi Rodičem – Rodičem: První pasažér autobusu: „ Ten autobus ale dnes jede pomalu, budeme mít určitě zpoždění!“ Druhý odpovídá v podobném duchu: „Ano, je to hrozné, co se teď děje!“ do debaty, která by mohla v takto pokračovat celou cestu, vstoupí další dva protagonisté, tentokrát ale v pozici Dospělý – Dospělý, třetí pasažér se ptá řidiče: „ V kolik hodin tam budeme?“ Řidič odpovídá: „ Na čas, v 11:15“, čímž utnul další rozhovor dvou Rodičů.
Každý člověk má samozřejmě v sobě všechny tři pozice. Každý jsme ale jiní, je důležité, jak hodně nás jednotlivé pozice ovlivňují při řešení konkrétních situací. Kdy sklouzneme do pozice Dítěte, kdy do pozice Rodiče a jak často se nám daří být v pozici Dospělého. Nezdravý vztah pak může vypadat například tak, že partnerka plní ve vztahu roli Rodiče, zatímco partner roli Dítěte. Ona pocházela z rodiny silných rodičů, dětství plného zákazů a příkazů. On z neúplné rodiny, matka ho rozmazlovala. Vztah se ustálil tak, že ona plnila roli zodpovědného a kritického partnera a on si opakoval situaci z dětství, kdy jako dítě manipuloval ostatními a zkoušel, kam až může zajit. Na pozici Dospělý – Dospělý nebylo na vztahu takměř nic.
Závěrem lze pouze konstatovat – posilujme svého Dospělého. Naučme se rozeznávat vlastní Dítě, jeho slabá místa. Naučme se rozeznávat svého Rodiče, jeho výtky, příkazy, stále postoje. Buďme citliví k Dítěti ostatních lidí. Když je potřeba, počítejme do deseti a dejme prostor Dospělému zpracovat informace a rozeznat realitu Rodiče od reality Dítěte. Když jste na pochybách, nechte to plavat.
Buďte OK.