Nejdřív jsem se musel podívat, jak dlouho jsme byli v listopadu doma, protože každý den na Centru(Cílovišti) Víl a králů je tak plný života, že to co bylo včera je už tak dávno…a s trochou nadsázky bych si dovolil parafrázi: nic není staršího než včerejší den na C.V.aK.u.
Tak jsem zjistil, že tváří v tvář jsme se potkali až 18. listopadu. Do té doby se nám podařilo naučit rodiče Hejného metodě v Matematice, pohybovat se ve virtuálních prostorech, zvládat zrcadlové vidění…
Ale hned první den spolu nás našel tam, kde jsme před časem skončili. Jen Emička se mi svěřila s obavou: “Aleši, já jsem se bála, že budeš vypadat jinak, že tě ani nepoznám.”
A začali nám dny radostné, slunečné a na listopad i teplé.
Přišly i dny chladnější a mlhavější, ale my už jsme opět zapadli do rytmu přírody a žádné počasí nemohlo zastavit naše objevování a posouvání svých možností.
Ale posouváme své možnosti nejen v lese, také ve škole -ať už uvnitř nebo venku.
Jak vidno, učitel v lesní škole možná umí kdeco, ale vkládat fotky do textu opravdu neumí. Alespoň Aleš.
No a mezitím přišel Advent. S dětmi jsme si o něm na ranní cestě do školy popovídali, zahráli hru i malé dramatizace a nasbírali spoustu přírodnin na adventní věnce.
Po první adventní neděli jsme si povídali o tomto dnu, zapálili první svíčku, povídali si o adventních zvycích a dopředu i o svátku svaté Barbory.
A abych nezapomněl: každý den jsme si četli našeho oblíbeného a napínavého Rasmuse.