Dnes přinášíme rozhovor i s druhým hlavním pedagogem Lesní Školy Sýkorky, s Alešem. Aleš si neláme hlavu s tím, jak má správně vypadat rozhovor a že by měl odpovídat na každou otázku zvlášť, proto se nebude jednat o úplně standardní rozhovor:-) Každopádně to zcela odpovídá jeho osobnosti. Přejeme příjemné čtení.
Ahoj Aleši, pověz mně úvodem, jak se přihodí, že se ocitneš jako hlavní pedagog v Lesní škole Sýkorka? Myslíš, že Tě do Lesní školy něco přitáhlo?
Ahoj Ondro, ocitnout se v lesní škole bylo pro mě více než logické přijetí role, která mi přináleží, horší je to ovšem s rozhovory. Ale zkusím ti odpovídat barevně a nezkresleně. Cestu do Sýkorky nelze popsat celou, jen pár skutečností: kdykoliv jsem učil na nějaké škole, běhal jsem s dětmi po lesích, co to jen šlo, měl jsem partu dětí, se kterými jsme se toulali po celý rok v okolí Lukova, ve věži zříceniny jsme měli klubovnu a přespávali tam nebo venku u ohně.Jsem milovník dobrodružství, ohýnků, skal a hor, přespávání pod nebem. Ve městech nemůžu žít, do Zlína jezdím jen do sauny a do knihovny. Měl jsem “plán” založit si doma Alešovu LEsní Školu, ale nejsem dobrý manažer, a tak jsem rád přijal nabídku od lidí ze Sýkorky. Jsem divoký muž a přitáhlo mě tudíž volání divočiny.
V Lesní škole učíš matemtiku a to Hejného metodou. Můžeš nám trochu přiblížit, jaké jsou hlavní rozdíly oproti standardně vyučované matematice? U laické, ale i odborné veřejnosti se občas setkáme s kritikou této metody – děti, které se nejdříve učí Hejného metodou a pak přejdou na klasickou výuku matematiky – mají prý problémy řešit úlohy, které by dle jejich věku měly zvládat a musejí pak učivo složitě dohánět.
Jak ve skupině dětí nastavuješ různé tempo výuky pro různě nadané děti? V Sýkorce máte sice menší skupiny dětí, ale i tak tam musí být rozdíly ve vnímání metody?
Když jsem byl kluk, měl jsem moc rád takové ty různé matematické hříčky, logické úlohy, přeskládávání sirek atd., těšilo mě si na všechno sám přicházet, zkoumat, a prát se s tím, a pak si užívat a-ha okamžiku. A to stejné lze najít v Hejného matematice, akorát mnohem lépe propracované od prvního ročníku až po střední školy. K obhajobě této metody bych asi potřeboval několik stran, ale každý zájemce se s ní může seznámit , poslechnout si profesora Hejného atd. Letos poprvé provádím i děti pátého ročníku Hejného metodou a můžu zodpovědně říct, že je to stále zajímavější, stále lepší, o matematickou gramotnost našich žáků nemám obavy. A když vidím, jak tato práce většinou děti baví, vidím, že cesta je to dobrá. Děti se učí porozumět tomu, co dělají, samy si hledají cestu, jak na to, mohou kdykoliv spolupracovat a taky si podle svých možností vybírat a pak i posouvat náročnost úkolů. Na Sýkorce nehodnotíme známkami – a to také zcela souzní s Hejného metodou. Také učení venku je této metodě blízké. Navíc v lesní škole pro mne není problém identifikovat se s dědou Lesoněm.
Nejde jen o matematiku, jde o způsob poznávání, učení se, o cestu životem – aktivní hledání. Vzorečky se hodí – ale proč to tak je, jak se k tomu dopracovat – zažít si tu radost z poznání a k čemu to je, i to je Hejného matematika. Průvodce Hejného matematikou musí být připraven, ale především být připraven mlčet, být vybaven trpělivým čekáním, odnaučit se dětem pořád radit. Je to metoda velmi psychohygienická i pro učitele, pro dospěláky.
Zkouším to zahustit a zkrátit, ale nemáš mi dávat tak velké otázky. Ale snad jsem tím odpověděl i na otázku třetí; v samostatné práci si najde jedinec své tempo i náročnost, ve skupince každý přidá svůj dílek, znalost, zkušenost. Matematické zrání je velmi individuální, jen je dobré zalévat, hřát a dát prostor.
Co bys obecně doporučil rodičům, jejichž děti se vyučují Hejného metodo, konkrétně učebnicí H-mat – jak mají přistupovat ke kontrole probírané látky v učebnici a plnění domácích úkolů? Z praxe vyplývá, že některá cvičení nejsou vyplněná, ale pro děti to neznamená zásadní problém, ke cvičení se mohou později vrátit….
Rodičům bych doporučil, ať si vyhradí čas a zkouší si to sami, i oni si tak mohou prožít onu výše zmíněnou radost a a-ha momenty, prostě si vybrat pro sebe přiměřeně náročná cvičení, vzít si k ruce nejlépe čtverečkovaný sešit se čtverečky 1x1cm(klidně dodám) a pustit se do toho. A pak, až se do toho dostanou, mohou se učit třeba i s dětmi. Nešel bych jen cestou, co se mají ty naše děti učit, ale především: co se tady můžu učit já, rodič, prarodič… Taky to tak dělám.
Dětem se snažím nechávat ve výběru práce určitou volnost, cvičení a učivo, které považuji za nutné ale nevynecháváme.
Jak vnímáš každodenní cestu lesem do zázemí školy? Pomáhá Ti, že jsi zdatný otužilec?
Ranní cesta lesem je pro mě, a podle mě pro nás všechny, moc důležitá. Každý přijíždí z domu v jiném rozpoložení a od chvíle setkání už se začínáme na sebe ladit, někteří z nás se teprve potřebují probudit, pomalu se v novém dni “poznáváme” a vyrážíme na cestu, při které se přelévají a propojují energie, někdo jde sám i se všemi, jiní ve skupince, a potom se sytíme lesem a vše , co bylo, se ztrácí v lesním povětří… A počasí? Když jsem dobře naladěný, jakékoliv počasí se doladí ke mně. Kamaráde, když vidím rodiče vozit děti až před vchody dnes už i vesnických škol, není mi dobře po těle ani jako učiteli ani v kůži dítěte. Přijde, sedne do lavice..a znovu usíná.
No a v lese jsou cesty, necesty, roklinky, potůčky, klády, skluzavky, dobrodružství, tajemná tajemství… co víc chtít od života?
A každý otužilec ví, že nejlépe se lze zahřát pohybem.
Jsi zastáncem nebo odpůrcem udělování známek? Vyhovuje Ti slovní hodnocení dětí, které máte nastavené v Sýkorce?
Co se týče známek, raději bych doporučil filatelii. Na používání stupnic hodnocení mi ale ani tolik nevadí samotné stupnice, ale jejich naprosto neadekvátní využívání až zneužívání, ke kterému jsme ve školství ” dospěli”. Malé děti se na to chytí, větší už reagují různě a dospívající už odhalí vnitřní prázdnotu systému – a jde to k šípku. Známkování se často stává překážkou k vnitřní motivaci. V Sýkorce jasně vidím, že děti nic takového nepotřebují ani nevyžadují. Odměnou je: tohle jsem dnes zvládl(a). Reflexe přichází s růstem(nejen fyzickým).
Raději se zaobírám hodnotami každého dítěte(ó, jaká to potěcha, jaká radost), jeho hřivnami a jejich využitím, než hodnocením.
Současném mediálnímu protostotu rezonuje téma povinný domácích úkolů. Jaký máš na tuto záležitost pohled Ty?
Znal jsem jedno médium, pokoušeli se skrze něj vyvolat ducha Komenského, aby pomohl současnému školství, ale nepodařilo se to. Já jsem dlouho nosil čepičku podobnou té jeho, snad abych se do něj trochu vtělil nebo vmyslil, podařilo se. Takže jsem nejraději, když děti odpoledne běhají po lesích, staví si domečky, čtou a píšou příběhy, sní o čemkoli, kreslí, skládají rukama i duchem… a pokud to by bylo zadání domácích úkolů, říkám ano. V ostatních případech doporučuji vážit potřebnost daného úkolu.
Jsi také známý tím, že rád píšeš, nejen pro děti, básničky – přitom by se dalo říci, že veršování je od matematiky celkem dost vzdálené – nebo vnímáš souvislosti?
“Píšu básně na březovou kůru, a po vodě je posílám, to abych našel cestu vzhůru, to abych nebyl tolik sám…” Na Sýkorce teď učím matematiku, ale také jsem milovník jazyka, vždyť současně jsem i učitelem češtiny pro cizince, což je také poezie a společné poznávání češtiny.
A s matematikou má poezie pro mne společný rytmus, melodii a hloubku skrytou za obyčejnými čísly a slovy.
Tys mi dal. Ale když už mám tu možnost,, řeknu poslední větu: Učím se něčemu, když mi to dává smysl, a smysl vzniká ve vztahu, vztah se buduje jen a jen láskou. Aby člověk měl šanci někoho něco opravdu naučit, musí ho mít rád.
To mi strčil Komenský pod čepici. AhojA.
Ahoj Aleši a děkuji Ti pěkně za rozhovor, i Ty jsi mně dal!
Ondřej Kučera