Mám to pedagogické postižení nějak v rodině. A ne jen v té nejužší. Maminka , sestra , teta, sestřenice…Prostě anamnéza jak vyšije. Asi i proto bylo toho vyučování na mne poslední léta praxe před r. 2019 nějak moc. A tak jsem se rozhodl dát si pauzu od našeho osvíceného systému školství pár let. Myslím, že to byl dobrý nápad, nebo spíš nezbytnost v rámci duševní hygieny. Manuální profese, kterými jsem prošel, mi pomohly vyčistit hlavu. No a mezitím se děly v rámci vývoje ve vzdělávání věci. Ani ne tak osvíceným vedením shůry, jako spíš aktivitou zanícených lidí a převážně i současně rodičů. Začaly vznikat domoškoly a alternativní školičky jako houby po dešti. Tento proces jsem sledoval se zájmem, ba i s nadšením, protože podobné touhy a záměry se proháněly i v mém nitru.
Za léta své praxe jsem došel totiž k ,,převratnému,, zjištění. A sice, že děti se nejlépe učí tak, že vlastně o tom neví, protože právě dělají něco, co je baví. A mě baví přivádět děti právě k věcem, u kterých zjišťují, že je vlastně baví, ač o tom dosud nevěděly. Myslím, že k tomu mám docela dobrou banku podnětů, protože mě samotného baví spousta věcí. Od muziky, přes poznávání krás přírody a naší krajiny, ( s čímž souvisí i její historie nedávná i pradávná), její zachycení fotografií, péče o její zachování. S tím vším souvisí i jakýsi smysl pro estetično a sebevyjádření ve výtvarném pojetí, vztah k pohybu a různým technikám cvičení, které rád zkoumám.
Mnohé z těchto disciplín teď procházím se svým nejmladším synem Šimonem, který má 11 let a úspěšně se mu daří navracet mě zpět do let dětství při společných aktivitách. To je zatím asi tak vše, co bych o sobě na úvod prozradil a těším se na spolupráci.