Déšť, sluníčko, mráz, sněžení, šplhání po dubu, kotrmelce na matracích, vaření na ohni, plstění s vlnou, v únoru jsme prostě zažili snad všechny druhy počasí a různých aktivit, sněhu se moc nedočkali, ale zato na nás už nakukovalo a dávalo nám ochutnat svou svěžest a čerstvost blížící se jaro.
4. 2. Den plný vody
Bylo čerstvě po dešti, ještě víc deště bylo hlášeno a my se docela obávali, že dojdeme mokří skrz naskrz. Ale nakonec počasí potěšilo, vody všude spoustu, tedy i mnoho nových lesních tůněk a kaluží, které lákaly naše rybáře k lovení ryb (šišek) klacíkem a jachtaře k pokusům překonat na nějakém plavidle tyto nové kanály. Déšť nás zastihl až po přechodu velké cesty, kde ještě kluci stavěli na nově vzniklých tocích různé přehrady a mosty, ale pak se už tak rozpršelo, že jsme to vzali raději zkratkou kolem cesty. S párem nezdolných dětí jsme ještě hrdinně vyrazili v tom největším lijáku pro oběd a zbytek už se pěkně sušil a ohříval v teple chaty a všichni jsme pak ocenili výhody tohoto suchého teplého zázemí. Bylo to naše první setkání po Hromnicích, takže jsme si naplánovali výrobu svíček hromniček a ještě před obědem začali rozpouštět různobarevné vosky y po obědě už nám tuhly naše pruhované hromničky. A protože pršelo i odpoledne, tak jsme si po pohádce dali ještě trochu tělocviku, z matrací si udělali žíněnky a trénovali kotrmelce, skoky do dálky, do výšky i jen tak pro radost.
6. 2. Povídání o zoubkách
Ráno bylo mrazivé a sněhem pocukrované, takže jsme si s sebou vzali mikroskopy, abychom se na ty třpytivé krystalky mohly detailněji podívat a děti zkoumali nakonec kdeco. Při svačině na hromadách k nám přiletěl nějaký zvláštní vánek a nafoukal nám do ucha tajemství – že Aleš slaví v těchto dnech narozeniny a my mu tedy pěkně potajmu, zatímco se věnoval svačince, připravili parádní lesní, sněhem pocukrovaný dort. Vypadal vážně překvapeně, ne dort, ale Aleš, toto opravdu nečekal 🙂 Po oslavě jsme to vzali kolem kaluží, na kterých se dělaly ledové vrstvy a děti z nich rázem vykouzlily ledové stoly. Tyto pak po cestě vyměnily za stoly z kůry zdobené mechem, které byly trvanlivější a snáze se přenášely. I ledový obchod jsme ten den měli a mohli si kupovat různé střípky ledu v nově otevřené prodejně “Na kopečkách”. Po obědě na Zikmundově za námi pak dorazili školáci ze Sýkorky s Jirkou a slečnou dentální hygienistkou, která nám místo pohádky povídala a názorně ukazovala vše důležité v péči o zuby, jaké máme druhy zubů, kartáčků, jak si správně čistit zuby, co je pro naše zoubky prospěšné a která jídla jim naopak škodí a mnohé další.
11. 2. Šplhám, šplháš, šplháme
Slunce svítili a den byl jako malovaný. Napřed jsme si trochu pohráli a zakutali v lávové řece a pak se vydali po cestě nad jurtu do habrového lesíka a tam posvačili. Cesta nás pak zavedla k dubu, kde se parádně houpalo i šplhalo, čaringa, kterou jsme měli ten den s sebou, se dětem točila a vrčela, a protože šplhání není nikdy dost, tak jsme si ještě polozili na staré prazvláštně rostlé bříze, která takto dvojitě (napřed se pne vzhůru, pak se její kmen zase obloukem vrací k zemi, kde je opět kořeny přichycen a nakonec se zase tyčí její koruna k nebi) roste kousek pod dubem. Přes potok kolem vykvetlých lísek jsme pak došli pro oběd, který tentokrát vytlačily děti společnými silami. Odpočinuly si pak u trochy rybolovu (listolovu) v našem bazénku nad chatou. Po obědě a pohádkách O čarodějovi a koni Zlatohřívákovi a Čarodějnici na stříbrné hoře zbyl ještě čas na další klidovou činnost – plstění z vlny s pomocí plstící jehly. Během chvíle vzniklo několik různých kuliček, přívěšků pro maminky a zrodila se nám i nejedna vlněná víla. U Zikmundova si děti ještě sami vyrobily houpačku, kdy prkno od posezení u ohniště položili přes špalík dřeva a takto si si ozkoušely principy páky, což sice děti nevěděly, zato velmi funkčně sestrojily 🙂
13. 2. Svatba v lese
V lese se odehrávají mnohé příběhy, mění se ve fantaziích dětí v hrady a pevnosti, v dějiště velkých bitev, v policejní a hasičskou stanici, a tentokrát i v obřadní síň. Plyšový pejsek Brigit a medvídek Adam si tak jednoho slunečního rána řekli své ANO na pařezu a oddal je kdo jiný, než Aleš. Svůj svatební den pak novomanželé strávili společně v jednom batůžku 🙂 Ve stínu jsme ráno ještě potkávali námrazu, ale na sluníčku už to vypadalo úplně jarně. Užili jsme si tedy jak sněhové krupky, tak bláto a sluneční paprsky. A protože jsme si ten den měli vařit, prosluněná cesta nás zase vedla nejkratší cestou přes louku k dubu, kde se zalozilo a kde jsme i vybrali pro Lily místo, kde vznikl její narozeninový dort. Přes potok jsme pak dorazili k starému a polorozpadlému domečku, který se opuštěný choulí v náletovém lese u potoka. Mnohokrát jsme jej zpovzdálí pozorovali, ale tentokrát jsme se odvážili i blíž a Aleš se slzou v oku zavzpomínal, jak zde kdysi míval jeden dědeček včelí úly, o které se s láskou staral. Tento domek totiž býval včelínem, ve kterém i pravidelně přespával. Nyní je už včelín opuštěný a chátrá a chátrá… Když jsme pak přišli na Zikmundov, bylo tak krásně teploučko, že jsme se rozhodli uvařit si alespoň jeden chod na ohni a druhé jídlo v teple vevnitř. Takže venku se část dětí s Alešem staralo o oheň a pak i polívku a část vevnitř krájela a potom dokonce všichni postupně mleli v teple na prastarém ručním mlýnku mák. A cože jsme si to dobrého uvařili? No ohňovou rajskou a těstovinové mašličky s mákem. Mňam 🙂 A ještě jedna zajímavost nás ten den potkala. Už u potoka jsme zahlédli horkovzdušný balon, který se k nám stále přibližoval a při vaření jsme si dokonce všimli, že přistál zrovínka na té louce, po které jsme před chvílí prošli 🙂
18. 2. Tématický den O stromech
Trocha cílené enviromentální výchovy jistě neuškodí, i když děti, věřím tomu, vnímají toto propojení s přírodou snad každým svým pórem už jen tím, že jsou prostě v lese jako doma, cítí se tam bezpečně a každý klacek, kůra, hrouda je tou nejlepší, přímo každému na tělo ušitou hračkou. Ale tentokrát jsme chtěli zkusit zažít les, stromy, jejich větve a kůru tak trochu jinak. Napřed jsme se dali do zkoumání pupenů a ty, které jsou jedlé i ochutnali. S pomocí Atlasu pupenů (https://www.chaloupky.cz/atlas-pupenu/) jsme pak i některé stromy dokázali pojmenovat a to jen podle porovnávání tvarů a struktury pupenů. Po svačince si pak děti udělaly dvojičky a vždy jeden měl zavázané oči a nechával se kamarádem vést ke stromu a pokoušel se jej bez pomocí zraku co nejvíce zapamatovat. Tedy hlavně osahat, prozkoumat strukturu kůry, postavení postranních větviček, někdo zkusil i přivonět 🙂 Pak se zase děti vrátily na původní místo a nastalo, už s očima otevřenýma, pátrání po stromu, který předtím nacítily jen pomocí hmatu. Nakonec se role vyměnily a někteří si to takto zkusili i několikrát a do role průzkumníků hmatem jsme se dostali i my, průvodci. A pro ty odvážné tu byla i varianta bez kamaráda, jen s pomocí dlouhého klacíku, který vlastně zastupoval zrak podobně, jako slepci jeho slepecká hůl. Pak jsme zase pokračovali v cestě. A protože k lásce k přírodě patří i to, že ji chceme chránit a zachovat co nejhezčí a nejčistší, tak jsem se ten den i vybavila několika pytli a jednorázovými rukavicemi a s dětmi jsme konečně dělali to, po čem kolikrát touží – aspoň část naší cesty jsme vyčistili od odpadků. Po obědě a pohádce jsme si pak ještě pověděli pár zajímavostí o stromech z kartiček “Expedice příroda: 50 našich stromů” (https://www.knihydobrovsky.cz/expedice-priroda-50-stromu-27863525) a vyplnili několik úkolů z pracovních listů s tématem stromy. Den to byl prosluněný a protkaný zážitky a doufám, že i novými poznatky.
20. 02. 2020 S Alešem a Ivkou
Datum pěkné, ale pro naše lesní předškoláky naprosto nepodstatné. A pro průběh dnešních dobrodružství už vůbec ne. Oproti tomu včerejší déšť, ten nám připravil parádní kaluže a jezírka v jámách, bahýnko, skluzavky, to co děti mají rády, a dospělí povětšinou nesnášejí. Hned u lávové řeky dostává oblečení první krycí vrstvu a některé tváře se barví lehce dohněda. Dnes jsme po delší době s Ivkou a Alešem, pár dětí nám chybí, ale jinak nic. První známky jara nacházíme ještě na kraji Velikové, sněženky a bledule, a tak hned máme o čem mluvit, kytičky má rád každý , a skoro každý má své oblíbenkyně. Taky na větvích dubů už je živo – zkoumáme první pupence. A když děti objeví na jívách žížalky plné pylu…”když jsem byla malá, tak jsem je sbirala” říká Anetka. A už je zase malá, a nejen ona.U svačiny nám vysvitlo skoro jarní sluníčko, bahno schne a opadává z bot, kalhot, rukavic…před polednem se dokonce sluníme na stráni. Po potoce děti posílají žížalky nebo budují průplavy, hráze a mosty. Dnes dokonce vyšel čas na hry kolem základny na Zikmundově, hádanky z veršované knížky, a nakonec i na pozorování dalekohledem:”ty jsi tak milijón metrů daleko…a teď tak milimetr blízko…podívej se na kadibudku, vidíš tam kluky?”Posušeno, odrhnuto(včetně několika plyšáků – “bílá a černá, to jsou stejné barvy”, říká Eminka), jde se. Je nám teplo,můžeme si sundat bláťáky, dnes nás do autobusu určitě vezmou!
25. 2. Masopust
27. 2. Za jeden provaz se všem lépe táhne 🙂
Tož to jsem si tak myslela, že máme konec února a ono kdepak, musel nastat nějaký skok v čase, neboť toto poslední únorové setkání bylo vpravdě aprílové!! Slunce, teplo, najednou tma, vítr, sněhová fujavice, pak zase světlo, slunce, pohoda a najednou tma, … a tak dále, celý den byl jak na houpačce. Což ale nějak nikomu nevadilo, bylo to alespoň pěkně proměnlivé a člověk se nestačil divit, jak je to počasí vrtkavé. Už na zastávce na Cigánově jsme se sešli pěkně zasněžení vločkami velkými občas i jako dlaň… A svačinka přitom byla jako na jaře – slunce, teplo, pohoda. Na kopečkách zase fujavice a tak pořád dokola. A my jsme s sebou měli navíc lano, které mělo ten den tolik využití, točilo se s ním a děti jej podbíhaly, vlnily jsme s ním pěkně rozbouřené vlnky, hrála se přetahovaná, děti z něj vytvořily postroj pro koně, ohradu pro zvířata, lanovku na kopečkách a nakonec z něj byl i horolezecký pomocník při slaňování v prudkém terénu. Srnčí stezkou jsme se pak ještě vydali ke studánce, to zrovna slunce zářilo a asi nám proměnilo studánka – prý byla tentokrát omlazující! A to už to po napití kolem nás s Alešem bečelo, žvatlalo a batolilo se tolik dětí, že nám nezbylo, než se napít taky a stát se alespoň na chvíli předškolákem. Nakonec jsme zase jako zázrakem všichni vyrostli do původního věku (i když pár let dolů bychom mi dospělí možná ocenili) a rozděleni do skupinek “kamna” a “oběd” jsme se vydali různými cestami. Skupina kamna v čele s Alešem pak šli dobrodružnou stezkou, netuším kudy, ale můžu spolehlivě říct, že k chatě dorazili 🙂 A skupina oběd se zase vydala pro dvoukolák s obědem. A stálo to za tu námahu – byly řízky s kaší! Odpoledne ještě Aleš přečetl dětem pohádku s příznačným názvem O Lesanovi a Lesance a pak už jen nasadit oblečení, oprášit blátivou vrstvu, to nejhorší sbalit do pytlíků a pak se jen usmívat a dělat maximálně roztomilé na paní řidičku, která nás, takto vybavené, ráda pustila do autobusu 🙂
