Leden byl tak zasněžený měsíc, že jsme si s dětmi (a jistě i rodiči) kolikrát mysleli, že na Zikmundov ani nedojdeme… No nakonec jsme vždy došli 🙂 a cesty to byly vskutku nádherné, jako z pohádky o Mrazíkovi.
Stopování 3. 1. 2019
První setkání se neslo celé v duchu stopařském, kdy stopovali všichni všechny a všechno 🙂 Od prvního napínavého dobrodružství, kdy nám, na chvíli to vypadalo, že nadobro, zmizel Adam a my se jako v kruhu motali s dětmi na jednom místě a ne a ne ty jeho další stopy objevit… děti už vymýšlely teorie, že skáče po stromech, nebo odlétl… neodlétl, ale museli jsme si na něj zavolat, aby se nám ukázal 🙂 pak ještě stopovali děti sebe navzájem na kratších vzdálenostech a cesta rychle ubíhala… a jedno stopovací dobrodružství nás zavedlo hlouběji do lesa, kde jsme měli možnost zahlédnout v nízkém smrčí srnčí pelíšky, odpočívaly tu totiž předchozí noci celé rodinky srnek, bylo možno zahlédnout i kde spala u maminek loňská mláďata. Na chatě jsme se pak rychle dali do vaření, moc nám pomohlo, že s námi šly i dvě školačky, kterým šlo krájení velmi od ruky a zdatně velely celé tlupě kráječů. Na oběd jsme měli rizoto a čočkovou polévku, neb jsme chtěli vnést hojnost do našich domovů.
Sněhové nadělení 10. 1.
Při další Předškole nám dva dny předem nasněžilo tolik sněhu, že dětem byl skoro po pás, takže naše cesta tentokrát nevedla z Velíkové, ale rovnou na Zikmundov, kde jsme se báječně zabavili u potoka. Vznikla tam spontánně během chvíle super skluzavka, kterou někteří sjížděli i po hlavě dolů, ale naštěstí bezpečně do měkkého. Sněhu bylo tolik, že nám zapadaly i komíny a tak se museli ještě “prošťouchávat” (hrdinná to žena Tinka se jako laňka vyšvihla na střechu), pak teprve teplo zavítalo do naší chatičky. Odpoledne si pak ten, kdo měl chuť, mohl vytvořit ptáčka ke krmítku, nebo si s jehlou a vlnou vyzkoušet techniku plstění. Hlavně to děti velmi zaujalo a různobarevné vlněné muchlanečky jsou teď skoro povinnou výbavou každého odpoledne, které trávíme vevnitř pěkně v teple.
17. 1. Zamrzlá krása
Toto setkání bylo hodně mrazivé, což má své výhody i nevýhody. Nevýhody jsou všem jistě zřejmé – mrznou brzy ručičky, nožky, obličej, je potřeba se pořádně hýbat. A ty výhody? Které z dětí se dokáže běžně vznášet? Ledová královna mávla kouzelným proutkem a náhle se děti ocitly dobrých 30 centimetrů nad zemí, na báječné tvrdé sněhové krustě, na které se dá pohodlně sedět a jíst či klouzat se po břiše ze svahu, tzv.”tuleňovat”. Jen my s Peťou jsme si tuto báječnou dovednost moc neosvojily, děti kolem nás doslova poletovaly a my se bořili po kolena do hlubokého sněhu. Se školáky jsme si ještě pohráli v jejich iglů a zajezdili si na nejprudším kopci na Velíkové – na hromadě vedle školy 🙂 Cesta nás pak už rychle vedla na Zikmundov, kam jsme se do tepla tentokrát opravdu hoodně těšili, i když cesta byla krásná a sluníčko se snažilo hřát, co mohlo. V chatě jsme si pak uvařili další báječný oběd, hlavně po rajské se zase rychle zaprášilo, jen rizoto, do kterého děti v nestřežené chvilce přidaly všechny mrkve, co jsme měli i na odpolední svačinu, jsme překřtili na “mrkvoto” a tentokrát i byly nějaké zbytky 🙂
24. 1. „Smolný“ den 🙂
Další setkání bylo opět ve znamení mrazu a ledových krust, jen to sluníčko se nám trošku schovávalo… ale i na to známe pomoc – máme svou písničku a když si ji společně párkrát zazpíváme, zaručeně na nás pak to slunce vykoukne 🙂 Jirka nám se školáky ukázal jejich oblíbenou ledovou zábavu – vyřezávání různých zajímavých tvarů z vrchní vrstvy sněhu. Znovu jsme si pohráli v iglů i si zajezdili na Sýkorčí “hoře” a všichni se už nemohli dočkat “tulení louky”. Nejvíc promrzlé děti pak vyrazili s Tinkou napřed přitopit v kamnech a my ostatní jsme pak cestou měli jeden velký úkol – najít raněné smrky, které by nám poskytly svůj lék – pryskyřici, se kterou jsme měli něco tajného v plánu. Hlavně některé kluky tato činnost nadchla a bylo spoustu hledačů i odlupovačů, kteří si hravě se škrabkou a smůlou poradili. Po obědě a po pohádce jsme se jali nasbíranou smůlu roztavit, přesili ji od všech nečistot, přidali včelí vosk a pak tuto vzniklou horkou tekutou hmotu vylili do hrnce se studenou vodou a žasli, jaké tvary se nám podařilo odlít. A samozřejmě si každý vzal voňavý suvenýr domů.
31. 1. Ledy tají a hromů se netřeba bát
Člověk by řekl, že děti budou mít radost, že je po delší době tolik ta lezavá zima neštípe do tváří a že sluníčko maká na plné obrátky… Ale místo toho neštěstí, že na tulení louce se už nedá tulenit, bříška se boří hluboko do sněhu a na ježdění je potřeba si doslova zadečkem vyjezdit něco ve stylu bobové dráhy… ale i to jsme nakonec zvládli a jezdilo se 🙂 V teto krásný den s námi byla poprvé jako spoluprůvodce Andrejka, maminka od Vojtíka, která se dětem na první pohled zalíbila a předvedla, že žádný sníh ji rozhodně nezastraší:) Hodně jsme se propadali, ale naštěstí byla cestička na Zikmundov už pěkně prošlapaná a tak ten, kdo se nechtěl moc namáhat, šel pěkně v ní a ten, kdo se chtěl bořit, se do ní stejně po pár krocích v hlubokém sněhu opět vrátil 🙂 Po obědě dětem Andrejka přečetla pohádku a pak už se chystalo tvoření – děti si vzaly silikonové mystičky a protože bylo dva dny před Hromnicemi, vyrobili jsme si v nich z včelího vosku pestrobarevné hromničky. Barvy jsme dosáhly troškou modrých a červených voskovek, které nám vosk krásně obarvili. Po lehkých komplikacích (napřed zmizely ve vosku knotky, pak vosk netuhl, venku tuhl zase až moc rychle:) ) se nám podařilo si hromničky vykouzlit a Perun mohl začít blesky klidně přivolávat jaro, my jsme byli na vše připraveni.
