Bylo sychravo. Foukal vítr a poprchávalo. Psa by člověk nevyhnal. Přesto se v sobotní odpoledne 23. září 2023 sešli v Lukově (nejenom) sportovní nadšenci, kteří se rozhodli podpořit Nadační fond Charitativní běh Lukov.
Jak vůbec celý projekt vznikl a co je jeho cílem? Nechme o tom více prozradit Mgr. Pavla Pekaře, člena zastupitelstva obce Lukov:
„ Slovo nadace má blízko ke slovu nadání, tedy nadati někoho něčím a slovo charitativní znamená lásku ve smyslu pomoci druhému. Tedy Nadační fond Charitativní běh Lukov, který oficiálně vznikl 18. ledna léta Páně 2022 znamená částečně jinými slovy „nadání milovat druhého, který potřebuje naši pomoc“. Nicméně myšlenka Charitativního běhu Lukov se však zrodila již v roce 2012, kdy se uskutečnil první ročník, kdy se běželo pro tehdejší Dětské centrum ve Zlín (dnešní Poradenské a krizové centrum, p.o.).“
Filozofií Charitativního běhu Lukov je podpora konkrétního dítěte na přesně stanovený účel. Vždy je snaha o to, aby účastníci běhu přesně věděli, pro koho a co běží. Letos se běželo pro Robinka, jehož rodiče využijí darovanou částku na nákup oxymetr na ruku a pro Elinku. Ta vybrané prostředky použije na diagnostiko-terapeutický pobyt.
Jak na celý projekt nahlíží další pravidelný účastník, pedagog z Lesní školy Sýkorka, Aleš Kinc?
„Když mi bylo asi čtyřicet, začal jsem běhat. Jednou jsem po cestě potkal běžícího Pavla, mého bývalého žáka – a začali jsme běhat spolu. Tak jsme běhali několik let, zvyšovali si dávky, absolvovali i nějaký ten půlmaratón… až jednou uprostřed běhu (a modlitby) přišel nápad, ze kterého vznikl Charitativní běh Lukov. A letos už došlo na jeho dvanáctý ročník“
Už při registraci bylo patrné, že letošní ročník bude úspěšný. Slovy p. Pekaře … běželo, šlo a kulhalo 197 lidí, několik psů a cyklistů. Na místě se vybralo 53 800 Kč (v celé historii nejvyšší), které byly rozděleny na poloviny rovným dílem…. Mezi účastníky běhu bylo cítit nadšení z podpory dobré myšlenky, ale také zároveň sportovní duch. Protože kdo by nechtěl zvítězit? Pro někoho je vítězstvím vůbec možnost vyběhnout ze startu a vrátit se do cíle. Někdo jiný může chtít pokořit co nejdelší možnou vzdálenost. Někteří účastníci ještě vyběhnout nemohli, ale třeba už příští rok zvládnou alespoň krátkou rovinku. A zbytek dojdou. Vždyť i cesta je cíl.
Jak uvádí p. Pekař…. „Když se člověk zamiluje, často se vznáší v oblacích, stejně jako při běhu, kdy se člověk v pravidelných intervalech vznáší nad zemí. Avšak tento let netrvá dlouho a noha musí brzy narazit na tvrdou zem, což je nápor na kolena, šlachy, chrupavky a celé tělo. Stejně tak i poté, co zamilovanost opadne člověk naráží na tvrdou realitu, poznává více slabosti a potřeby druhého člověka (stejně jako například v manželství). A právě na těchto tvrdých základech teprve může začít postupně ze vznešené zamilovanosti v oblacích vyrůstat ta pravá láska, která hledí k potřebám druhého člověka“
Aleš Kinc k tomu dodává:
„Na běh do Lukova přicházejí a přijíždějí opravdu různorodí lidé, od sportovních běžců, po starší dámy či celé rodinky s dětmi, kočárky, psy. To mám rád. Přátelské odpoledne lidí, kteří jinak nikam zase tak moc nechodí, kde hrají skupiny a jednotlivci, kteří nikde až tak moc nehrají, kde všichni pomáhají a vystupují bez nároku na honorář, a kde je tudíž vše kromě startovného zdarma. A celé startovné se na konci rozdělí mezi dvě potřebné děti a jejich rodiny, takže se nemusíme zabývat zbytečným účetnictvím. Mám rád tu jednoduchost, jednoho ducha, snad i jednoho Ducha vanutí. Žádné velké závodění (až na několik závodivých dětí), jen odpoledne, které nás učí být spolu a pomáhat si.
Už jsme vlastně zčásti taková komunita, která se schází jednou za rok. Máme kolem sebe stále víc rodin s dětmi, které žijí s postižením a je pro mě velikým darem, že je mohu znát. Jedna maminka mi řekla, že Lukovský běh pro ně byl prvním místem, kde se za postižení svého dítěte přestala před lidmi stydět a že to tak nemá jenom ona. Já můžu jen děkovat Bohu nejprve za nápad a pak za všechny lidi, kteří k našemu běhu jakkoliv přispívají.“
Správný sportovec chce posouvat svoje hranice, zlepšovat se. Tomu je ale potřeba něco obětovat. Hodiny tréninku v potu a někdy i v krvi. Překonávat překážky, osobní hranice. Sice to hodně bolí, ale přináší to sladké ovoce ve formě vítězství a osobních rekordů. Sportovec tělem i duší by zároveň měl umět pomoci ostatním. Charitativní běh v Lukově pak naplňuje odhodlání účastníků zvládnou běh a zároveň pomoci dobré věci.
V Lesní škole Sýkorka uznáváme respekt jak k sobě, tak k ostatním. Pomoc potřebným by pak měla být přirozenou podstatou života. Vzhledem k tomu, že v mnoha z nás koluje krev sportovce a touha po posouvání hranic, rozhodli jsme se pro příští ročník udělat maximum proto, aby se vybrala větší část peněz, než letos. Uvidíme se příští rok. Vy víte, kde.
Celou reportáž z letošní 12. ročníku si můžete prohlédnou zde.