Kdo si myslel, že aprílový měsíc je duben, ten si musel letos myslet, že jsme se snad o měsíc spletli 🙂 Na květen jsme si dlouho dopředu naplánovali výlety s tím, že počasí už je přece v tomto měsíci stálejší a my si tak budeme užívat sluníčka. Ale kdeže, květen nám skoro celý propršel, ale to bychom nebyli Děti lesa, abychom i s tím deštíkem nezažili spoustu nevšedních zážitků a legrace!
2.5. Ptáčci a Sirková studánka
V tento slunečný den jsme se sešli s Tinkou a rozhodli se, že se půjdeme podívat, jak se daří naší upravené Sirkové studánce. Některé děti na Slavnosti čištění studánek nebyly, takže byly moc zvědavé, kdeže ta pověstná studánka je a jak vypadá. Po cestě jsme si ještě zahráli na ptačí rodinky. Nikdo z dětí netušil, jak složité a náročné to mají takoví ptačí rodiče. Napřed postavit hnízdo dost velké, aby se tam budoucí děťátka vešla, a pak po vylíhnutí už jen krmí a krmí a krmí. A ptáčátka to také nemají lehké, jen ta, co nejvíc otvírají zobáčky a hlásí se pořádně o jídlo, dostávají tučné červíky a mají šanci na přežití. Takže naše děti – rodiče – napřed postavili hnízdečka, tam dali svoje ptáčátka a pak se po 3 minutách střídali v krmení zobáčky – kolíčky – a přinášeli červíky – barevná dřívka – svým mláďátkům do zobáčku. Skvěle jsme si tak procvičili jemnou motoriku s kolíky i počty u přepočítávání dřívek. A pak už Sirkova studánka, kde jsme zjistili, že naše krásná cedule stále stojí a místo je stejně malebné, jako když jsme jej před týdnem zvelebovali. Děvčata se během chvilky proměnila v ptáčátka, neboť odkvetlé podběly a rozfoukávání semínek je tolik zaujalo, že se vypelichaným ptáčátkům velmi podobala. Pak ještě prozkoumávání okolí, hlavně příkrého břehu, který se tyčil do výše nad studánkou. Po cestě ke křížku jsme pak nalezli zvířecí lebku, která děti velmi zaujala. Po delším průzkumu (klacíky) a poradě s kamarádem googlem jsme ji odhadli na srnčí 😀 Dále jsme ještě nasbírali spoustu bylinek a děti si do svých studánkovou vodou naplněných lahví přidali ještě meduňku, jejíž trsy jsme potkali záhadně uprostřed mýtiny. Pak už jen na Zikmundově oběd, poobědová pohádka, trochu hraní v okolí, stromová houpačka a už jsme zase vyráželi na autobus.
9.5. Držková s Adamem
V tento den si s námi počasí trochu zahrávalo. Připravili jsme s Adamem pro děti první větší výlet, vybrali nádhernou skautskou chatu s potokem a balvany všude kolem, pak se ráno sejdeme na Držkové a ono co? Prší, prší jen se leje… Bylo nás malinko, jen 6, ještě že naše počty doplnili 2 školáci (ten den měla škola zavřeno). A před námi byla několikakilometrová cesta na naši dočasnou základnu. Ale víte co? Ono to kupodivu nikomu nevadilo, asi jen Adamovi, který si zapomněl svoji skautskou bundu 😀 Cesta na chatu rychle ubíhala, sem tam jsme si dali prolézačku lesem, abychom tolik zbytečně nemokli, po cestě potkali koníky, farmu s kozičkami, krásné malebné chaloupky jak z pohádky a brzy už jsme byli u naší suché chaty, kde jsme si rozdělali oheň v kamnech a za chvíli se pěkně sušily naše svršky i my. Uvařili jsme si společnými silami hráškovou polívku a špagety, Adam s dětmi se pak přesunuli do horního patra chaty, kde se v pohodlí postelí děti zaposlouchaly do dalšího příběhu o Hrdinech. Odpoledne část dětí, které byli ochotné zkoumat okolí i v dešti, vyběhlo na průzkum potoka (vody bylo tolik svrchu, že už bylo vcelku jedno, přidá-li se i voda zespoda :D) No a pak už cesta zpátky, ta musela být poněkud svižnější a ještě rádi jsme využili nabídky dvou maminek, že nás s dětmi překyvadlují kus cesty na zastávku. Takto jsme autobus v klidu stihli a mohli se na suché prostorné zastávce rozloučit.
16.5. Opět na Zikmundově
Při dalším setkání nás už počasí podrželo. Sice se nad námi honily mraky, ale nekáplo. Andrejka si na začátku ve smrkovém lese připravila pro děti hru s barvičkami, která všechny moc bavila. A protože jsme stále nebyli nabaženi Sirkové studánky, opět jsme si přes ni naplánovali naši trasu. Děti si moc dobře pamatovali, kde jsme předminulý týden hráli hru na ptáčky a velmi toužily si ji opět zopakovat, takže se opět stavěla hnízdečka a krmila hladová ptáčátka. U Sirkové studánky jsme pak učinili velký objev – v naší studánce někdo žije!! A ne tvor jen tak ledajaký, ale krásné tři exempláře Macaráta jeskynního, takového malého světlého „dráčka“ s červeným zdobením za hlavičkou. U křížku jsme si ještě popovídali o zelené barvě v lese, vyslechli si příběh o Žabičce, která nechtěla být zelená, ale toužila po tom se od ostatních lišit a málem na to doplatila svým životem. A pak si děti vyzkoušely pomocí barevných brýlí, jaké by to bylo projít se přírodou, která ale není zelená, ale třeba červená, modrá či žlutá. Odpoledne Andrejka přečetla pohádku, pohráli jsme si u potoka a kolem Zikmunova, posvačili a společný den byl zase za námi.
23.5. Skály na Provodově
Výlet na Provodov, moc jsme se na něj s Pěťou Mackovou těšily, ale dny před tím moc nevypadaly, že by se mohl uskutečnit. Někde dokonce zasáhly bleskové povodně a tak rodiče postupně děti odhlašovaly, až nás zbylo jen osm statečných. S částí jsme se setkali ještě na Cigánově a vyrazili si zablbnout na průlezky do parku. Pak už rychlý přesun na nádraží, odkud nás autobus vyvezl na Provodov – Malenisko. Počasí bylo navzdory prognózám výborné, bylo příjemně pod mrakem, občas i sluníčko vykouklo a během dne jen sem tam trošinku poprchalo – spíš, jako by někdo na nás šplíchal vodu z rozprašovače. První, co děti zaujalo po cestě, byl hřbitov 😀 Asi svými krásnými barvami a květinami, nikde nikdo nebyl, a když děti tak lákalo prozkoumat jej víc z blízka, řekli jsme si, proč ne, alespoň nebožtíci zažijí trochu dětského veselí a smíchu, který je zrovna na tomto místě tak vzácný. Pak jsme šli ke kostelu, kde jsme si dali svačinku a napili se a doplnili lahvičky místní pověstnou Svatou vodou, pro kterou si sem lidé jezdí zdaleka. Za kostelem nás potkalo velké povyražení, díky vydatným dešťům, které ještě v noci napršely, se cestička ke zřícenině hradu (kam jsme však neměli v plánu jít) proměnila v úžasný čistý potůček, který lákal k objevování, přehrazování a stavění nových korýtek. Když jsme se dost nabažili tohoto jiskrného čistého potůčku, vyrazili jsme k cíli naší cesty, ke skalám Mlčačka. Na nich dětem začalo kručet v bříšku, takže jsme pod převisy posbíraly suché klacky a vydali se k chatičce Petiny kamarádky, kde jsme měli domluvené, že můžeme využít jejich venkovního ohniště. Ohýnek díky suchému přinesenému dříví brzy plápolala a my si dali chutné špekáčky a opečené chleby. Po jídle jsme brzy vyrazili na cestu zpět, ještě jsme se zastavili pod kostelem v hostinci, kde bylo hřiště s parádním kolotočem, kde se děti ještě vyřádily a protože se počasú už úplně vylepšilo a svítilo nám krásně sluníčko, dali jsme si i zmrzlinu, mňam J Na zastávce jsme se pak rozloučili i s Peťou, Matýskem a jeho sestřičkou Gaiou, která ač teprve tříletá, s námi vše statečně odchodila a odjeli v pohodlí autobusu zpět za rodiči.
30.5. Indiánský den se školáky na Držkové
Protože jsme si naposled moc okolí chaty na Držkové neužili a kolem Zikmundova se po skautské brigádě stále vršily hromady mazlavé hlíny, rozhodli jsme se, že si poslední den v tomto roce, který strávíme se školáky ze Sýkorky, zažijeme opět na Držkové. Den to byl zase trochu deštivý, ale oproti minulu to bylo jen malinkaté sem tam popršeníčko 😀 A nebyl jen tak ledajaký, byl přímo indiánský. Ráno jsme opět strávili na cestě, ale tentokrát jsme se nikde nezdržovaly, popoháněla nás totiž myšlenka, že na chatě na nás bude čekat překvapení. Při svačince jsme ještě stihli oslavit narozeniny Radánka, děti společně se školáky pro něj připravily překrásný přírodní dort a společně jsme se podělili o lahodné perníčky, které Radánek kamarádům přinesl. Cestu jsme si pak zpříjemnili zpíváním a Jirka vymyslel zábavu s lanem, kdy se děti za sebou v hadu chytly lana a pak se nechaly se zavřenýma očima kus cesty vést. Někdo vydržel, někdo trochu záškodničil, ale každopádně jsme si užili spoustu legrace. A to už nám šel naproti Dušan, naše „překvapení“. Tento muž strávil spoustu času mezi kanadskými indiány, kteří jej mezi sebe přijali jako vlastního a po příchodu na chatu nám o nich začal vyprávět. Nebyly to ledajaké příběhy, hodně jsme se dověděli nejen o tom, jak indiáni žili kdysi, o jejich tradicích, ale také o indiánech v současné době. Vyslechli jsme si i zajímavé příběhy, dozvěděli jsme se mimo jiné o indiánské symbolice barev a děti Dušanovi doslova vysely na rtech. S pomocí šamanského bubnu nám i zazpíval a zahalekal jednu indiánskou melodii, kterou jej sami naučili a my se se zavřenýma očima pohroužili do neopakovatelné atmosféry, která stále gradovala a gradovala, až jsme se skoro přenesly do jiného světa. Pak už byl čas oběda, tento den jsme si naplánovali samostatné vaření, a když indiánský den, tak samozřejmě na ohni na kotlíku. V okolí jsme ještě nasbírali pár lopuchů, děti nechápavě hleděly, ale brzy se dozvěděly, že lopuchy jsou jedlé a jejich řapíky podobné řapíkatému celeru se stanou součástí naší kotlíkové zeleninové polívky. Po obědě děti zkoumali krásy okolí, hlavně potok nejednoho zaujal, a protože ne všichni byli vybaveni gumáky (a někteří zase děravými gumáky), brzy se kolem ohně sušili boty a některé děti. Oheň je ale skvělý pomocník a brzy všichni opět spokojeně běhali po okolí. Při svačince jsme si ještě vyrobili z jelenice krásné talismany a už byla zase čas odchodu. Cesta byla rychlá, skvěle nás popoháněly písničky a tentokrát jsme dorazili na zastávku ještě s pěkným předstihem.
