Pamatuji si na fejetony režiséra Jiřího Menzela v časopise Týden. Byla to pravidelná rubrika a jmenovala se Tak nevím….Kromě toho, že název rubriky byl vhodně zvolen, měl pokaždé stejnou koncepci. Autor glosoval aktuální společenské situace a ke konci glosy následovalo vždy takové povzdechnutí: Tak nevím….Autor se tím snažil naznačit, že mu něco připadá nepochopitelné. Tak trochu za hranou.
Onehdy jsem si na jeho rubriku vzpomněl, když jsem pročítal denní tisk (na internetu samozřejmě), kde mně zaujala noticka o novém plánu Ministerstva školství. V něm se představuje idea, že by děti v 1., 2. a 3. třídě nedostávaly na vysvědčení známky. Pouze slovní ohodnocení. Podle vyjádření ministerstva by se děti nemusely tolik obávat školy, rozumějme, nebyly by tolik pod tlakem a ještě by dostaly zpětnou vazbu. Nabízí se samozřejmě otázka, kdo dostává děti pod tlak? Je to sama škola, resp. učitelé, nebo snad spolužáci? Zde asi nemusí být člověk expertem, aby se si odpověděl, že jsou to primárně rodiče, kteří u dětí způsobují stres z obdržených známek, potažmo z pololetního hodnocení ve formě vysvědčení.
Ministerstvo představuje zároveň i formu slovního hodnocení. Tuto novinku plánuje spustit do třetího čtvrtletí 2025, tedy maximálně od školního roku 2025/2026.
Níže uvádím, namátkově, doporučené hodnocení (dle doporučení Učitelské platformy) z matematiky:
„V matematice jsi udělal, Ondro, velký pokrok. Při postřehování prstů umíš zapsat na tabulku správný počet a umíš také správný počet prstů rychle ukázat. Při sčítání a odčítání ale ještě nepoužíváš prstíky správně. Prosím, procvičuj s rodiči podle videa zaslaného asi před dvěma týdny.
Součtové trojúhelníky doplníš správně, když si puntíky spojuješ. Když ale trojúhelníky chvíli neprocvičujeme, chvilku ti trvá, než si vzpomeneš, jak máš úlohu řešit.
Při psaní příkladů do sešitu se snažíš psát hezky a úhledně. Ne vždycky se ti podaří zapsat příklady na správný řádek nebo na správné místo na řádku.“
Je to jednička, nebo dvojka? Naštěstí už to nově nebudeme muset řešit. Ministerstvo zmiňuje, že největším problémem bude přesvědčit učitele – musejí si vzít hodnocení za své. Podle mě bude daleko horší přesvědčit rodiče.
A jak se to s tím známkováním vlastně má? Wikipedie hovoří o tom, že … „za kvantitativní hodnocení je považováno hodnocení vyjádřené známkou, tedy numerického označení nějakého výkonu (či použitím jednoznačného slovního čí písmenného ekvivalentu). Jde o nejčastější formu hodnocení na školách (jednoduchost, přehlednost, rychlá orientační hodnota).“
Bum a je to. Jde tedy o to, aby se jednoduchou formou ohodnotil žák nebo student. Jednoduchou proto, aby se někdo podíval do žákovské knížky dítěte a zjistil během několik chvil, s kým má tu čest. Mnozí z Vás si říkají a co je na tom špatného?
Zajímavý přínos do debaty o známkách a koneckonců i o přístupu ke vzdělávání přináší Jan Mühlfeit, globální stratég, kouč top manažerů, olympijských vítězů, umělců a autor bestselleru The Positive Leader (Pearson 2016). v Minulosti pracoval ve společnosti Microsoft, kde působil v roli Prezidenta pro Evropu. Čili se dá asi s velkou jistotou předpokládat, že tento člověk je všechno možné, ale těžko nebude zaměřen jinak než na výkon, výsledek. „Dnešní školní systém je v podstatě v rozporu s tím, co známe z neurovědy o chybách. My totiž víme, že když někdo udělá chybu, tak se vygeneruje taková špička neuro adrenalinu, která říká, tohle je důležitý, to si musím zapamatovat. Škola bohužel trestá za chyby i za ty nové, proto se těch chyb bojíme,“ Daleko lepší variantou je podle něj systém slovního hodnocení: „Dítě dostane známku a hned ho dají do nějakého šuplíku. Pokud je hodnocení slovní, učitel může říct, co dítě udělalo dobře, v čem se má zlepšit, co má začít dělat jinak. A takhle se dítě může posouvat, budovat růstové myšlení a nefixovat se na známky.“
Je zároveň spoluautorem konceptu Odemykání dětského potenciálu. Projekt je zaměřen na jednoduché myšlence, že každé dítě má nějaký potenciál. Jen je potřeba ho najít. Tedy pokud se u dítěte zaměříme na to, že si musí zlepšit trojku na dvojku, nebude pracovat na tom, v čem je dobrý. Tedy v těch předmětech, kde dostal jedničku. Budeme ho brzdit v tom, co ho baví.
Učení je samozřejmě ovlivněno motivací. Psycholožka Carol Dwecková se ve své knize Nastavení mysli věnuje myšlení. Rozděluje ho na fixní a růstové. Výzkumy, které předkládá hovoří o tom, že máme tendenci podléhat buďto jednomu, nebo druhému typu myšlení. První vede k depresím a neúspěchu, druhé pak ke spokojenosti a lepším výsledkům. Zároveň vysvětluje, proč nadaný jedničkář i přes všechna očekávání v životě neuspěje, zatímco průměrný trojkař ano. Je v tom trochu schovaný fenomén očekávání a obavy z chyby, kdy se fixně nasměrované dítě bojí překonávat překážky, aby neselhávalo. Růstově nastavené dítě se chyb nebojí a ze selhávání si tolik nedělá. Carol Dwecková vysvětluje, že za úspěchem nestojí pouze schopnosti a talent, ale také nastavení mysli – přístup k životu a řešení problémů. Podle ní je efektivnější růstové řešení – zaměřené na učení, než myšlení fixní – zaměřené na podávání výkonu.
Pokud je dítě postaveno před fakt – nauč se to, nebo dostaneš pětku – nemá to s pozitivní motivací nic společného. Dítě se to buď naučí, nebo taky nenaučí, ale motivací je strach. Neučí se to kvůli přirozené dětské zvídavosti a normální touze poznat svět.
Známky vedou k soupeření, rivalitě a srovnávání se s okolím. A samozřejmě i k závisti, ta je ale často chápána jako negativní emoce, což není tak úplně pravda, ale o tom třeba někdy jindy. Nehledě na to, že známky jsou nastavené na chybovost a autoritě pedagoga. Nicméně „dospělácký“ svět je nastaven na soupeření, rivalitě, srovnávání, řeknete si. Není tedy primární funkcí školy naučit to už děti? Čím dříve si na to zvyknou, tím lépe. Jenže právě pokud toto umělé nastavení srovnání u dětí od malička odstraníte, a to jak v rodinách, tak i ve škole, děti nebudou mít takovou potřebu srovnávat se ani v dospělosti.
Okrajově se této problematice věnuje ve své knize Proč jedničkáři pracují pro trojkaře a dvojkaři pro státní správu, Robert T. Kiyosaki, který popisuje nedostatky školského systému. Podle něho je sytém nastaven tak, abychom se dobře učili a následně se pak stali závislý na tom, že nás živí stát. Jedničkáři se stanou akademickými pracovníky, dvojkaři byrokraty. A nakonec trojkařům nezbude nic jiného, než se stát podnikateli, kteří vytvářejí pracovní příležitosti.
Vždy bychom se měli snažit pozorovat zadaný koncept z opačných směrů, stanovovat zároveň oponentní názor k tomu našemu. Použít tak trochu falsifikaci epistemologa a filosofa Karla Poppera. Čili jaké nedostatky naopak může mít absence známkování? V okamžiku, kdy je dítě chybně označeno nálepkou známky, dá se s tím v budoucnu do jisté míry pracovat. Špatná známka se dá ještě nějak vysvětlit – např. tím, že známkování není objektivní. Každopádně pokud je slovní hodnocení žáka definováno nesprávně – podobně jako může být žákovi udělená špatná známka – může napáchat daleko horší škody. Detailnější chybné slovní hodnocení pak může ovlivnit nejenom rodiče, ale hlavně i samotné dítě. Bráno do důsledků, dítě se může chytit do tzv. pasti sebenaplňující předpovědi, což je fenomén, kdy očekávání budoucích událostí vede dítě k chování, které zapříčiní, že se daná skutečnost skutečně stane. Existenci fenoménu můžeme samozřejmě odhalit i v případě známkování, ale u slovního hodnocení jde o detailnější definici – s větším následkem pro dítě. U slovního hodnocení tedy musíme být obzvláště opatrní. Kvalita ve zpětné vazbě je zásadní.
Na všechno je třeba se dívat komplexně. Může to znít jako fráze, ale pokud vyjmeme proces slovního hodnocení z jednoho systému vzdělávání a zasadíme ho do jiného, nebude samozřejmě plnit původní funkci. Jedná se totiž jen o doplněk živého organismu, kdy nestačí nahradit systém známkování slovním popisem. Klasická škola nebude asi prvotně přemýšlet nad tím, že změní systém známek za slovní hodnocení, protože to pro ni není priorita. Změnu nastaví kvůli tomu, že to dostanou příkazem z vrchu, protože teď je to prostě znakem progresivity. Učitelé s tím asi většinou souhlasit nebudou, ale nakonec se s tím nějak poperou. Rodiče budou možná za změnu rádi, ale stejně se nakonec asi zeptají, jestli to je teda jednička, nebo už dvojka.
Škola, která má ale toto v základních parametrech systému výuky ale na to nahlíží jinak. A zrovna tak i rodiče a děti.
Tak nevím.
Odstranění známek u dětí do 3.třídy asi nějaký dopad mít bude. Ale co potom dále od 4.třídy? Proč neznámkovat třeba až do 9. třídy? Porovnávání dětí např. pro potřeby přijímacích pohovorů tady máme ve formě jednotných přijímacích zkoušek. U nás v Lesní škole Sýkorka známky nemáme. Pololetní vysvědčení tvoří hodnocení tří rovnocenných partnerů – písemnou formou se hodnotí samo dítě, pedagog a rodiče. A myslím, že známky tady nikomu nechybí.
Citát a paradox na závěr:
„Vzdát se svobody, znamená vzdát se své lidské hodnoty“. Autor citátu J.J. Roussea je považován ze největšího pedagoga v dějinách. Jeho cílem bylo vychovat svobodného člověka, kterého nebudeme do ničeho nutit a zároveň budeme respektovat jeho věkové a individuální rozdílnosti. On sám nikdy nenavštěvoval veřejné školy. Jako dítě velice rád četl. Jeho životní filosofií bylo volání po návratu k přírodě. V jeho případě ale bylo paradoxem, že byl sice otcem 5 dětí, ale ani jedno nevychoval, všechny umístil do sirotčince, byť zřejmě s dobrým úmyslem.
Zdroje:
https://www.montessoricr.cz/101-otazky-a-odpovedi/338-hodnoceni
https://www.sarkaplockova.com/post/slovni-hodnoceni-versus-znamkovani
https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2167/vztah-zaku-a-rodicu-ke-klasifikaci-na-zakladni-?rate=2
https://sancedetem.cz/o-nejcastejsich-problemech-deti-ve-skole
https://www.vaseliteratura.cz/odborna-literatura/5685-nastaveni-mysli
https://janmuhlfeit.com/cs/o-mne/1-jan-muhlfeit
https://janmuhlfeit.com/cs/?a_box=fqhsnq6c
http://www.pedagogicke.info/2019/01/apel-dvtv-znamky-maji-na-deti-negativni.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Klasifikace_(%C5%A1kolstv%C3%AD)
https://www.growjob.com/clanky-personal/myslite-zabrzdene-nebo-rustove/
https://www.sisyfos.cz/clanek/1049-falsifikace