Výletový týden na Předškole

Dlouho jsme plánovali s našimi teď už velkými Předškoláky společný výlet, k tomu účelu jsme si vybrali na obě plánované dobrodružství předposlední týden v červnu, doufajíce ve stálost počasí. No nakonec to byly ty nejpropršenější dny, jaké jsme asi na Předškole mohly kdy zažít 🙂 Ale ono to vůbec vlastně nevadilo, bylo teplo a nálada skvělá!

V úterý 16. června jsme se s Tinkou vydali z autobusového nádraží linkovým autobusem na výlet na Provodov. Naše cesta začala na poutním místě u kostela Sv. panny Marie Sněžné na Maleniskách. Tam jsme se nasvačili, napojili úžasnou vodou z pramene, kam se na ni sjíždějí lidé z širokého okolí. Ještě nepršelo, ale déšť už byl cítit ve vzduchu… Lesní cestičkou jsme pak pokračovali kouzelným provodovským lesem, po cestě děti ještě vyrobili překrásné skřítčí domečky, a brzy jsme došli k cíli cesty – ke skále Mlčačce. Rychle jsme si společně nanosili dříví, vyrobili pruty na opékání a pod skalním převisem na tábořišti brzy vzplál oheň. A to už přišel déšť, ale nám bylo parádně, oheň hořel a my byli pěkně v suchu a s pečenými jablíčky, špekáčky i oštěpky. Krásná to příležitost povědět si o tomto místě víc, protože její název (Mlčačka) je odvozen od skutečné postavy kněze Jana Váslava Mlčka, který se zde v těžké době ukrýval na počátku 18. století spolu s lidmi z vesnice před ničivými nájezdy kuruců (uherští protihabsburští rebelové), kteří plenili a zabíjeli místní obyvatelstvo. Tyto skály jim daly úkryt a možnost přečkání tohoto řádění a tak si zde uhájili holý život i obřadní cennosti z místního kostela. A my si připadali trochu jako ti vesničané, též nás skála chránila a poskytovala útočiště, v našem případě ale pouze před deštěm 🙂 Po cestě zpět už pršelo, ale úplný slejvák to nebyl. Vrátili jsme se pak ještě ke studánce, naplnili láhve na cestu a společně zamířili opět k autobusu a zpět do sucha za rodiči.

“Voda nade mnou, voda pode mnou, voda všude kolem nás”, tak by se dal nazvat náš dvoudenní výlet, který nám započal ve čtvrtek 18. června. Naše první kroky vedly k Bělovodskému rybníku, kde pro nás měl Aleš překvapení. Jeho kamarádka víla Rybárka mu nechala veršovaný vzkaz.

ZA VODNÍ VÍLOU RYBÁRKOU
Běžte proti proudu potoka, přes několik hrází, místy voda hluboká, bažinou i mlázím.
Najdi si svůj kamínek, doneseš ho víle, jmenuje se Rybárka, chce kamínky bílé.
Až najdete zvoneček, zacinkejte na něj, víla se snad objeví, dáte jí svůj kámen.
Do vody je hodí – to ji vysvobodí!

Z něj jsme se navíc dozvěděli, že zlý skřet Suchopýr ji uvěznil a my se měli dle instrukcí vydat ji zachránit. A tak jsme šli. Ale cestou nás ani tak netrápil zlý Suchopýr, ale spíš jeho bratři, Bouřňák, Povodňák, Bažiňák a Bleskoun. Bleskouna jsme nakonec naštěstí nepotkali, ale nástrahy hlavně od Bažiňáka a Povodňáka po cestě byly velmi důmyslně připraveny. Pršelo a pršelo, občas spíš víc než míň, ale po chvíli, kdy už jsme tak nějak byli víceméně všichni dost mokří, jsme si to začali o to víc užívat. Bělovodský potok byl samý krásný meandr a brzy se hlavně kluci vydali objevovat jeho krásy přímo v jeho toku. Cestou jsme došli i k rybníku Bezedníku. Během cesty necesty jsme plnili úkoly, hlavním bylo nasbírat každý jeden bílí kamínek na záchranu víly, což všichni poctivě dělali, ale Suchopýr nás opět pokoušel, již připravené kamínky nečekaně mizely z kapes, a tak se opět a znova hledalo 🙂 Když jsme došli ke studánce Rybárka, čekalo na nás překvapení, někdo celý v černém se tam choulil a čekal na naše kamínky. Když je děti vhodily do proudu studánky, stal se zázrak – před námi se objevila živá víla a moc nám děkovala za vysvobození. Pak, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás i poutník s obědem – hrncem plným palačinek a spolu s poutníkem Asedem a vílou Rybárkou jsme si dali báječný sladký oběd. Trocha hraní a už tu byl zase déšť, bratři Suchopýra nás i nadále zkoušeli… Ale cesta zpět již pak rychle ubíhala a v Lukově na nás čekala už Ivka, která nás postupně převezla autem do sucha na Zikmundov. Tam už jsme se jen sušili, užívali si teplíčka a z vlny si každý, kdo chtěl, mohl vyrobit svoji vílu na památku. Večer jsme si upekli v troubě špekáčky, neb Bouřňák venku stále řádil… Ale nakonec se i on uklidnil a děti si mohli zažít chvíli klidu a rozjímání při večerní cestě po světýlkách. A pak už se brzy spalo 🙂

A byl tu den druhý, Bouřňák nadále vládl, takže jsme se po snídani vydali už jen na kratší výlet, dobýt horu Rablinu 🙂 Cesta byla náročná, přece jen je to od Zikmundova jen a jen do kopce, ale nakonec jsme onen bod nalezli, byl to prostě nejvýše položený kopeček v okolí, dle GPS souřadnic to sedělo, takže jsme mohli slavnostně prohlásit, že jsme tu bájnou horu zdolali 😀 (děti za ten rok slyšeli slovo Rablina tolikrát, ale vždy jsme nejpozději u “křížku” odbočili a nikdy u ní tedy vlastně nebyli). Pod plachtou jsme si pak dali pečené tousty, na závěr prozkoumali úžasný nález (polokostra/polomršina hada – velmi fascinující!) a pak už jen z kopce dolů, zpět na Zikmundov do sucha a na oběd. Odpoledne jsme si ještě kreslili svoje památeční kamínky (FB kamínky), jejichž nálezy a následné přesuny nás doprovázely v posledních měsících, a to už tu byli rodiče a brali si svoje unavené děti a svoje mokré balíčky oblečení. No, ale bylo nám spolu krásně! 🙂

All comments (1)

Přidejte váš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *