Březen na Sýkorce (i mimo ni)

Duben v plném proudu a my vám teprve přinášíme naše ohlédnutí za ním… nebojte, jsme zdraví a v plné síle, jen jsme si chvilku zvykali na „domácí režim“.

O dění minulého měsíce vám tentokrát poreferují přímo rodiče dětí:

V prvním týdnu chtěly do školy chodit všechny 3 naše holky a každá vyžadovala nějakou práci. Postupně to ale Apolenku a Rózárku přestávalo bavit a chtěly mít svou školku, tak jako má Dorotka školu. A tak jsou v době výuky vytíženi pravidelně oba rodiče – máma se učí s Dorotkou školnímu učivu a táta spolu s Apolenkou a Rozárkou probouzí skřítka Dobroděje a společně plánují herní aktivity tak, aby se mohla Dorotka nerušeně učit.

Během týdne střídáme i několik dalších aktivit – jednou za týden se věnujeme angličtině, “chodíme” do divadla nebo na Výlety z karantény. Hodně se taky věnujeme tělocviku – ať už jízdou na kole nebo řáděním na hrazdách nebo lozením po vrbě na zahradě. 

Dorotka výuku bere jako samozřejmost. Nijak se nevzpírá, i když jí to někdy úplně nebaví a radši by si hrála se sestřičkami.

Do projektového dne o smyslech se již zapojily zase všechny sestry a hledaly tikající minutku schovanou v pokoji…a bavilo je to i bez rodičů (aspoň chvíli). 

Extra moc se netrápíme… jde vždycky spíše o motivaci překonat něco, co na první pokus nejde 🙂                                                                                                                          Šteflovi

Výuka u Eliášů

Vnímám, že jsme si výuku hlavně museli nastavit my doma s Martičkou. V časovém harmonogramu, kdy se nějak střídáme v práci je to občas těžké… zachytit, kdy jsme naladěni se “učit”, jak Marta, tak i my…uznávám, že to bylo občas dost nedůsledné :-). Vlastně mě to přivedlo k přemýšlení nad unschoolingem, nad tím, jak to vnímá Marta, na co je nastavená. Jakou výuku vlastně chceme, potřebujeme?

Než se to nějak ustálilo, tak jsme četli, učili se psací písmenka, ale i trénovali matematické paneláky.

Jirka má svůj styl a my museli najít nějakou vlastní cestu, jak zapojit učení do našeho běžného života.

Počítání na schodech, měření svinovacím metrem…

Martičku bavilo namalovat si skřítky, kteří nám pomáhali s určením slovních druhů, pomohlo, když jsme si za ně dosadili nějaké figurky a plyšáky a hráli si na ně, všichni jsme se u toho nasmáli.

Děkujeme Jirkovi za komunikaci a snahu udělat výuku tak, abychom se v tom my rodiče a hlavně děti cítili co nejlépe.

Březen byl časem hledání rovnováhy, objevování limitů, poznávání našich potřeb a nastavení nového režimu. Snad všichni si upřímně užíváme možnosti se ráno vyspat do růžova a nemuset spěchat na autobus. Před povinnostmi ani zodpovědností však oči nezavíráme, náš prvňáček uznal, že jako školák taky má své a domluvili jsme se na každodenní hodince domácí školy. Jde to ztuha, z hodinky je často celé dopoledne. Příprava dává mámě zabrat, dbaní na dodržení nového režimu ale ještě víc. Procvičovali jsme psaní malých tiskacích písmen a čtení pohádek a říkanek. Téměř každý den z bytu ujíždíme na zahradu, která nám poskytuje sluneční pohlazení, vítr ve vlasech a prostor pro hru, čabrání s vodou, kopání v hlíně, zatápění v kamnech nebo opékání chleba na ohýnku. První jarní den jsme na zahradě i přespali a ráno nás přivítalo chumelení. Děkujeme za veškerou hojnost, které se nám dostává.

Eva, maminka Jonáška

V březnu Kája ve škole vlastně ani nebyla, takže naše domškoláctví začalo už o týden dřív. Napřed se trochu trénovaly nácviky na psací písmo, v dalším týdnu jsme se věnovali volnému zadání na téma zdraví. Karolínka připravila příběh Jak šlo zdraví na výlet a taky několik hádanek pro kamarády. V dalším týdnu jsme se trochu potrápili se slovním druhy. Měly sice krásná jména, jako Generál Coseděje Verbumbum, nebo Princ Nazvin Substantin, ale poznat je ve větách nebylo ani pro takovou milovníci češtiny, jako je naše Kája, nic jednoduchého. Zato rytmické básničky v posledním týdnu bavily a několik zůstalo i v paměti. No a kdykoliv, kdy se neučilo (a u nás to vedlo spíše k unschoolingu, ani ne tak z potřeby Káji, jako spíš z naturelu maminky, které nahánění dětí od potoka, zrovna když je tak krásně, moc nevyhovuje a radši jde k potoku s nimi :)), hrály se hry (naše oblíbená papírková s tréninkem slovních druhů, u které jsme se nasmáli až až) a lítalo se po venku, nejvíce na louce, kolem potoka a dokonce i v jeho ledových vodách. Čas je to tedy pro nás pokojný a velice rodinný, který trávíme mnohem víc na chalupě, než v našem malém panelákovém bytě.. Douškovi

Ondra v druhé půli března “bifloval” především tělocvik a přírodovědu za pomoci nejoblíbenějšího studijního materiálu – lesního vějíře od své spolužačky Ney. Trochu také češtinu – děkujeme za nápadité představení první várky slovních druhů!              Haisovi

Co se nám zavřely dveře školy, jsme soustavně v sobotním režimu. Rodiče jsou doma, za okny jaro, takže jsme na dvorku, kde o zábavu není nouze. Jen nám občas schází kamarádi. Ještěže se vídáme přes obrazovku počítače. 

Posun na letní čas nám trochu rozbil biologické hodiny – ráno se nechce vstávat a večer nemá konce. A tak jsme najeli na režim, abychom zvládli realizovat všechny naše denní záměry, aby i máma stihla navařit oběd a aby nám zbyl i volný čas.

Učení s mámou je stejné jako s tátou, ne-li horší. Můj blok mámu dráždí a snadno se pak nechává unášet emocemi. Kdo to má pak poslouchat. Táta alespoň mlčí, případně zavčas odchází. Nechtějí smlouvat. Ach jo. Alespoň si mohu soustavně protahovat své argumentační svaly 🙂

Začala jsem psát psacím písmem dopisy babičce. Posílám ji je oskenované. Vždy mi záhy odpoví. Baví mně to. Máma říká, že na estetiku si teda nepotrpím. Sice nevím, co to je, ale vůbec mě to neuráží. Pak jsme trénovali čtení a naučila jsem se pár říkanek. Také určování slovních druhů se mi po týdnu stalo zábavou. Zkoušeli to na mně oba, byla jsem soustavně ve střehu, protože otázka “urči v této větě” mě potkávala snad pořád.

Bavilo mě určovat slovní druhy na počítači i označovat si je různými barvami. Nejvíc mě ale užije na příběhy od Jirky a jeho večerníčky. 

Vadí mi, že si mladší brácha může hrát a já si nemohu dělat co chci. Máma říká, že to nikdo. 

Minule mi vypadl přední zub. Táta říká, že vypadám jak Ježibaba. Máma vařila švestkové knedlíky a já zatím určovala slovní druhy. Knedlíky byly tvrdší než obvykle. Mámě ta kumulace funkcí – kuchařka a učitelka moc nefunguje. Je lepší, když se soustředí na jednu aktivitu. I proto ten režim. Dá se to přežít, čas utíká rychle. Brácha říkal, že mi aspoň díky těm knedlíkům vypadne i zub druhý a budu mít kino – ve předu nic a vzadu stoličky.

Ještěže je za okny jaro 🙂                                                                    Linkovi

A jakpak to bylo u Hlaviců?

Naše domškolácká malotřídka

Jako většině z nás se život s příchodem zákeřného viru změnil. Prohlédněme si ho z pohledu všech členů naší rodiny:

lesní školačka Ella:

Přestože se vždy do školy těšila a úkoly dělala s radostí, v těchto dnech si často a ráda užívá volna. Se sestrou chodí denně na bylinky na čaj a s kamarádkami z Klubu barevných roušek tráví odpoledne na ulici. Ale nebojte, jakmile se do nějaké školního úkolu zabere, stráví s ním dostatek času na to, aby projevila svůj talent pro kresbu, vytváření příběhů a zároveň se u toho něco naučila.

lesní předškolačka Linda:

Má sice ještě půl roku do nástupu do první třídy, ale když kolem sebe vidí tu improvizovanou školu, nemůže odolat a veze se na vlně matematiky pro první třídu. Co bude dělat pak ve škole, nevíme 🙂

Scio-školák David:

S přirozeným odporem ke všemu školnímu zasedá k jednomu stolu se svými sestrami a občas s větším či menším brbláním se prokousává učivem a domácími úkoly. S osobním heslem “Stejně je to na nic!” nakonec všechno celkem slušně zvládne a může zbytek dne strávit lenošením.

domácí učitelka máma Ivča:

Naše domácí paní učitelka si užívá to, co vždycky chtěla zkusit, ale neměla na to odvahu – domácí malotřídku se vším všudy. Jak již bylo popsáno výše, má u jednoho stolu tři školáky a každý si vyžaduje trochu něco jiného. Na její pocity, dojmy a plány do budoucna v tomto oboru se jí zeptáme na konci karantény 🙂

domácí pracovník táta Tom:

Pro tátu, který je zvyklý pracovat doma, se toho moc nezměnilo, jen se trochu zvýšil “provoz” okolo něj. “Vytiskni”, “naskenuj”, “najdi”, “připrav”. Obvyklý klid a ticho je občas rušeno podobnými požadavky, které ovšem zvládá vyřizovat s talentem pro multitasking jemu vlastním 🙂 

Markétka vytvořila parádní velké puzzle:

DRUŽINA

Naše družinářka Renča potěšila děti na dálku nádhernými kolážemi vč. krátkých básniček pro každého:

Přidejte váš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *